Nemusíme zrovna věřit bájím o proměně v solný sloup. Stačí, když pro ustavičné ohlížení se zpět přehlédneme překážku, kterých je na cestě životem požehnaně.
Nebo mineme stánek se zmrzlinou…

Mou kamarádku už v životě jen tak něco nepřekvapí. Její první manžel byl typ “otoč mě, zlato, ať se mi na gauči neudělají proleženiny“, druhý zas pro samou práci skoro zapomněl, jak jeho žena vypadá. S tím si ale coby zkušená čtyřicítka hravě poradila. Prvnímu muži vyhodila gauč (čímž jednoho dne definitivně zmizel i jeho obyvatel) a druhého pragmaticky vybavila svou nejnovější podobenkou, aby se snad někdy nespletl. Jen sama se sebou si tahle energická bytůstka neví rady. Chtěla by v životě něco dokázat, ale neumí se takříkajíc „odbrzdit“. 
V uplynulých letech ji postihlo pár profesních nezdarů. Každý z nich byl sám o sobě celkem bezvýznamný, jenomže ona měla tendenci žít s myšlenkami upřenými k minulosti a podřizovat jim přítomnost. Takže je nevidí jako jednotlivé lapálie, ale jako hromadu neúspěchu, co se navzdory přírodním zákonům větší vzdáleností ne a ne zmenšit. Klopýtne pak na každé profesní nerovnosti s opakující se frází - „vidíte, já vám to říkala, že jsem smolařka“ - a stánky se zmrzlinou, nebo-li skvělé příležitosti, míjí bez povšimnutí se slovy „stejně bych to zkazila." Co s tím?

Život jako plastická mapa
Představte si, že cesta vašeho života vede pestrou hornatou krajinou. Je nádherná, ale taky drsná a nekompromisní. Vy se plahočíte, pinožíte a bojujete sami se sebou, abyste se z nejnižšího bodu v údolí dostali alespoň o kousek výš. Jakmile se na kýžený kopec vyškrábete, zalije vás vlna úlevy. Vzápětí ovšem přijde další, která vás z vrcholku málem smete zpátky dolů. Úlevu totiž vystřídá zděšení: všude kolem vidíte nekonečnou práci v podobě dalších a dalších kopců. V tuto chvíli by bylo pro vaši psychickou rovnováhu krajně nebezpečné ohlížet se. Vždyť tam není nic jiného, než co máte před sebou. Ovšem s jedním rozdílem – už víte, jak cesta za vámi bolí. Zato ta dopředu je neprobádaná a vy pořád věříte, že se vám jednou podaří odhalit princip jednoduchosti každodenního žití. Co na tom, že si na každém životním vrcholku uvědomíte, že nahoru zkratka prostě vést nemůže a vy si „panoramata“ musíte zas a znovu tvrdě odmakat. Pokud se teď ohlédnete, zavalí vás "balvan marnosti“ a vy se těžko pohnete kupředu. Proto odolejte pokušení. Alespoň na chvíli…

3D zážitek
Energii, kterou byste ztráceli pitváním minulosti, věnujte raději tomu, abyste se na svém momentálním životním vrcholku pohodlně uvelebili. Teprve až se tak stane, vytáhněte imaginární svačinu a kochejte se. Už se před vámi neotvírá krajina, na jejíž probádání vám nebudou stačit síly, nýbrž trojrozměrný - a možná i víc - Život sám. Jako na dlani vidíte svůj svět příležitostí, které dole v údolí zůstávají skryty. Jedině pohled svrchu vás může pobídnout, abyste po chvíli odpočinku zkusili zdolat i ten „zlověstně“ vyhlížející štít naproti, protože už do vás začíná dloubat rarášek zvídavosti: co se za ním asi skrývá? Právě teď stojíte na Mount Kariéra, ale už vás lákají Mount Rodina, Mount Přátelé a támhle, s tou bílou šlehačkou kolem pusy, se na vás zeširoka směje Mount Záliba… Abyste totiž poznali , kterou z hor před vámi bude teď nejsnažší zdolat, musíte cestu k nim poměřit zkušenostmi. Podívejte se okem ostříleného horského vůdce, kde stojíte teď a jak jste se sem dostali. Zhodnoťte zkušenosti, vydechněte, oslavte svůj úspěch, vzpomeňte si, co všechno vás na cestě k němu potkalo. Tak získáte přehled o svém pokroku a sebevědomí k dalším výšlapům do neznáma.

Quo vadis?
Až se nabažíte rozhledu, je čas vyrazit kupředu. Čekají vás báječná dobrodružství i napínavé chvilky, nové zkušenosti a určitě nějaký ten bolavý puchýř. Zcela jistě se najde i ruka, která vám bolístku něžně ošetří. Pokud ale budete mít hlavu otočenou zpět, obojí možná minete a budete sykat bolestí víc, než byste museli. Tak neváhejte a hoďte si na záda batoh se všemi nákupy, hračkami, žákajdy, smlouvami, pochůzkami, venčením pejska, poradami vážnými i méně zásadními, večírky…. I když dneska trošku žbrbláte pod jeho tíhou, užívejte si ji. Je to pořád lepší než stát nečinně v zadumání na jednom místě, hledět do minulosti a doufat, že budoucnost k vám bude mírnější ve starostech a štědřejší v radostech jen tak sama od sebe.

Cedulky na chodbách vlaků již desetiletí neměnně hlásají – nenahýbejte se z oken. Nalepte si na okno do svého života pomyslnou tabulku – neohlížejte se zpět. Naučte se důvěřovat svému úsudku, zkušenostem a instinktům.
...........................................................................................................................

Jeden z mých oblíbených příběhů vypráví o starci, který před mnoha lety seděl u železniční stanice v malém středozápadním městě.
„Hledám místo kde bych mohl žít,“ řekl cizinec, který právě vystoupil z vlaku. „Jaké je tohle město?“
„Jaké město hledáte?“ zeptal se starý muž.
„Ne takové, v jakém jsem naposledy žil,“ zvolal cizinec. „Lidé tam byli nerudní a hospodářství špatné. Bylo to hrozné místo!“
„Tak tohle město se vám taky nebude líbit,“ odpověděl stařec. „Zjistíte,že je plné nerudných lidí, těžko tu dostanete zaměstnání a může to tady být hodně nepříjemné.“
Za okamžik vystoupil z téhož vlaku další cizí člověk a přiblížil se ke starci s touž otázkou.Když se ho stařec zeptal, jaký druh města hledá,muž odpověděl:
„Rád bych našel takové místo, jako bylo to město, odkud jsem přijel. Lidé tam byli velice hodní, spousta pracovních příležitostí a nádherné počasí.“
„Tak to se vám tady bude líbit,“ odpověděl stařec. „Lidí jsou tady dobří, je tu hodně pracovních příležitostí a počasí je skvělé.“
Jakýsi mladík,který zaslechl ten hovor, požádal starého muže o vysvětlení, proč těm dvěma mužům poskytl dvě tak odlišné odpovědi. „Vím, že jste důvěryhodný člověk,“ řekl, „a přesto jste popsal toto město jako dvě různá místa.“
„Synu,“ odpověděl stařec, „v každém městě lidé najdou to, co hledají.“