Slovo "JÁ" představuje největší omyl i nejhlubší pravdu, podle toho, jak je použito. V běžné mluvě je to nejen jedno z nejpoužívanějších slov (společně s odvozenými tvary mě, mně, mi, moje a sám), ale také slovo nejvíce zavádějící.

To, jak se slovo "já" běž­ně používá, dokládá základní omyl, hrubé nepochopení toho, kdo jsme. Dává nám falešný pocit identity, tzn. ego.

Albert Einstein, který viděl hluboko nejen do podstaty prostoru a času, ale i do lid­ské přirozenosti, tuto iluzi nazýval "optická iluze vědomí". Faleš­né já se pak stává základem pro interpretaci, nebo spíše nesprávný výklad reality a všech myšlenkových procesů, vazeb a vztahů. Naše realita se pak stane odrazem základního omylu, od kterého všechno odvozujeme.

Dobrá zpráva je, že pokud si tento omyl uvědomíme, zmizí. Pro­hlédnutí iluze znamená logicky její konec. Její přežití závisí na na­šem nepochopení reality. Když si uvědomíme, kým nejsme, vědomí, kým jsme, přijde automaticky samo. A přesně to se stane, když si po­malu a pozorně přečtete tuto a příští kapitolu. Obě pojednávají o vzniku a fungování falešného já - ega.

Takže jaké je to falešné já?
To, na co obvykle myslíme, když říkáme "já", nejsme my. Nekoneč­nou a nepopsatelnou hloubku, kterou jsme, absurdně zredukujeme na jednoduchý zvuk vydaný hlasivkami nebo kratičkou myšlenku spojenou s čímkoliv, s čím se ztotožňujeme.
Co obvykle myslíte slovy "já", "mě", "mně", "mi", "moje" a "sám"?

Když malé dítě pochopí, že určité zvuky, které rodiče vydávají, znamenají jeho jméno, začne si ono slovo, které se v jeho mysli stane myšlenkou, spojovat se svou osobou. Některé děti o sobě v tomto období mluví ve třetí osobě. "Kája má hlad." Brzy se však naučí magické slůvko "já" a začnou ho stavět na roven své­mu jménu a automaticky i své identitě. Následující myšlenky se budou automaticky odvíjet od "já". V dalším kroku o sobě začne přemýšlet v první osobě a věci, jež s ním nějakým způsobem sou­visí, označovat přívlastkem "moje". Tím se ztotožní s věcmi, což znamená, že věci, tedy především myšlenky, kterými je pojmeno­vává, bude pociťovat jako část svého já, takže od nich bude odvo­zovat svou identitu. Když rozbije "svou" hračku nebo mu ji někdo sebere, bude mu to vadit. Ne kvůli vnitřní hodnotě té hračky - vět­šina hraček dítě brzy omrzí a nahradí je jinými - ale kvůli pocitu, že přišel o kousek sebe sama. Hračka se stala součástí jeho rozví­jejícího se smyslu pro "já".
Jak dítě roste, všechny myšlenky se začínají točit kolem původ­ní myšlenky na "já": postupně se ztotožní s určitým pohlavím, svým hmotným tělem a majetkem, národností, rasou, nábožen­stvím a profesí. "Já" se také začne ztotožňovat s určitými rolemi - matka, otec, manžel, manželka atd., nabytými vědomostmi a ná­zory, tím, co má a nemá rádo, a také s věcmi, které se mu staly v minulosti, a vzpomínkami, což jsou v podstatě myšlenky definu­jící já jako "můj příběh". A to jsem vyjmenoval pouze některé z věcí, od nichž lidé odvozují svou identitu. V důsledku jsou to všechno jen myšlenky, které křehce spojuje jen to, že jsou vnímá­ny jako součást "já". Když lidé použijí slovo "já", většinou se za ním skrývají právě tyto myšlenkové konstrukce.

Aby to bylo přesnější, většinu času to nejsme my, kdo mluví, když říkáme nahlas nebo v duchu "já", ale určitý aspekt mentální kon­strukce, naše egoické já. Slovo "já" budeme nadále používat, i když se probudíme, ale pak bude přicházet z hloubky vašeho nitra.

Většina lidí se plně ztotožňuje se svým nepřetržitým proudem nutkavých myšlenek, z nichž se většina bezúčelně opakuje. Za své jediné "já" považují své myšlenkové procesy a emoce, jež je do­provází. Tito lidé si neuvědomují svou duchovní podstatu. Když jim řekneme, že mají v hlavě hlas, který nedokážou utišit, zeptají se, "Jaký hlas?", nebo to rozzlobeně popřou, což samozřejmě říká právě onen hlas, jejich nepozorovaná mysl. V některých případech se mysl stane téměř samostatnou entitou, kterou někteří z  nás jsou schopni občas jen poslat do .....

Mnozí lidé nikdy nezapomenou na okamžik, kdy se poprvé pře­stali ztotožňovat se svými myšlenkami a pocítili svou pravou identitu - přestali být obsahem své mysli a stali se jejím pozoro­vatelem. Někdy je posun tak jemný, že ho téměř nezpozorujeme, nebo jen, jakoby bez příčiny, pocítíme nával radosti a/nebo hluboký vnitřní klid.