Nedávno se mi dostaly do rukou články o tom, jak je Česká republika smetištěm Evropy. Jak čeští obchodníci skupují v západoevropských skladech nekvalitní potraviny za minimální ceny a úspěšně je u nás prodávají za absurdně nízké ceny, čímž se stávají bezkonkurenčními pro lokální výrobce a pěstitele. Bezesporu. Je to fenomén, který naplňuje regály v obchodních řetězcích a „krmí“ naše žaludky. Stěžujeme si, nadáváme, ale většinou dále nakupujeme potraviny s nejnižší cenou. A vůbec si neuvědomujeme, že to všechno je možné jenom díky nám. Ten, kdo něco prodává, je plně závislý na tom, kdo kupuje. Když ten, kdo prodává, nabízí něco, co ten, kdo kupuje nechce, nemá šanci něco prodat. Je to logické. Poptávka určuje nabídku.

Osobně nevěřím na ekonomický faktor, kdy prodávající určuje, co vlastně kupující chce a co si nakonec koupí. Prodávající nám může vnucovat odpadky. Pokud je ale nekoupíme, tak nám je nabízet přestane. Jinak nic nevydělá. Z toho jednoznačně vyplývá, že dokud budeme odpadky kupovat, budou se tu vesele prodávat dál. Ten, kdo na současnou situaci nadává a je svým způsobem na nakupování potravin závislý, má dvě možnosti. Buďto má dosti peněz a může začít kupovat kvalitní potraviny, které ony kritizované řetězce nabízejí (pouze stačí číst etikety) anebo má peněz málo a může být rád, že si může levné potraviny koupit a nemůže si na nic stěžovat. To, že levné potraviny zde jsou tak úspěšné a tvoří většinu prodaných potravin v ČR jasně vypovídá něco o prioritách nakupujících Čechů. A nemůžeme se obchodníkům divit, že chtějí vydělávat. Nejsou charita, potřebují se také uživit. Ale na druhou stranu nemůžeme od výrobců požadovat ceny, které se pohybují pod hranicí nákladů. Přeci není tak těžké vzít si výrobek v obchodě do ruky a přečíst si etiketu. Přeci není tak těžké vědomě si přečíst z čeho se výrobek skládá. Pokud si chci koupit jogurt, tak nechci jíst škrob, ztužovadla a aromata. Chci pouze mléko (či smetanu) a jogurtové kultury. Pokud toto ve složení výrobku nenajdu, tak ho vrátím do regálu. Nadávat je zbytečné, ničemu a nikomu to nepomůže. Čin samotný je mnohem důležitější. Je to všechno opět o delegování zodpovědnosti. 

Jsme příliš pasivními konzumenty vlastních životů. Jsme vlastními životy frustrováni a hledáme viníky kolem sebe. Je běžné v naší společnosti nadávat na všechno a všechny v našich životech, plivat jedovaté poznámky, kroutit hlavami, rozhazovat rukama, hrozit pěstmi… A možná nám to nakonec vyhovuje, protože máme na koho svést svůj špatný zdravotní stav, bolesti břicha, špatné trávení atp. A máme na koho nadávat, a o čem jiném bychom se taky vlastně jinak bavili v hospodě u pivka. Nakonec… není to základ naší významné pivní kultury na kterou jsme tak hrdí? Nechodíme si nakonec do hospody jenom zanadávat? Postěžovat si, jaká je ten náš život *****? A jak jsme na všechno sami, a jak ten kdo nekrade okrádá rodinu… A další obdobné fráze.
 Nevíme a možná ani nechceme vědět, že za náš vlastní život jsme zodpovědní pouze a jenom my, nikdo jiný. 

Je načase dospět.
Je načase převzít zodpovědnost do vlastních rukou na všech úrovních našich životů. A co nejdříve převzít zodpovědnost před sebou samým. Nelhat si a přemýšlet o svých činech. Věřit si. Důvěřovat vlastním rozhodnutím. A když se něco nepovede, tak co? Jak jinak máme v životě získat zkušenosti? Jsme tady, abychom žili život, který nám byl dán. Abychom se ho naučili žít a užívat. Někdo život přirovnává k očistci. Někdo ke hře. Je pouze na nás, jaký přístup a jaká pravidla si zvolíme. Znám lidi, kteří trpí. Znám lidi, kteří si užívají. 
Rozhodnutí je na nás. Rozhodnutí je v nás.