Tento text je určen pro všechny, kdo se na vědomé úrovni nebo někde hluboko uvnitř cítí jako lidé i jako rodiče nedostateční. Pro všechny, kdo neměli v dětství a v mládí ono štěstí, že v nich jejich rodiče viděli dokonalé, krásné, šikovné, zodpovědné a zářivé bytosti. Pro všechny, které se jejich rodiče - pochopitelně v dobré víře - snažili formovat podle svých nejlepších představ.
Každý, kdo nebyl na své cestě jenom "provázen", ale byl "formován" podle cesty druhých, si v sobě nese tento pocit nedostatečnosti, problematického sebevědomí, strachu a neustálé potřeby dokazovat okolnímu světu i sobě, že je dobrý. Hluboko uvnitř nás je totiž zakódovaná zpráva z dětství: "Nebyl jsem dost dobrý a nechoval jsem se správně, a proto jsem musel být předělán. Ale už jsem dobrý, slyšíte?!", která je provázena pocity strachu, že nás nikdo neuslyší a že to nezvládneme.
Vzpomeňte si, kolikrát za den jste jako malí i větší slyšeli: "To nedělej! Tam nelez! Spadneš! Řízneš se! Do toho ti nic není! Ukaž, já to udělám! To vypadá hrozně! Co to máš na sobě? Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout?" Dítě slyší taková negativní ohodnocení své osoby v nejrůznějších formách v průměru 346× denně - není tedy divu, že nás tyto pocity ovládají z takové hloubky a s takovou silou a že stojí tolik námahy se jich zbavit a vylepšit své mínění o sobě samých.
Nicméně je i přes tuto obtížnost velmi moudré se do tohoto boje pustit. Jako rodiče totiž stejné pocity zaséváme do svých dětí - aniž bychom chtěli a dělali to ze zlého úmyslu. Jenom to jinak neumíme, necítíme to jinak, je to v nás - protože, jak už víme, nemůžeme dětem předávat nic jiného, než co si neseme v sobě. Jak se tedy můžeme dostat ke svému sebevědomí a uvést jej do života, jak se můžeme vymanit se z vězení mínění druhých a z pasti svých vlastních strachů? Cest k tomuto cíli je vícero a každému se bude hodit jiná. Má to jediný společný předpoklad: opravdu chtít.
Jedním z možných začátků je naučit se zbavovat viny za to, že jsem něco udělal nebo udělala špatně. Obecně je totiž chyba vnímána jako selhání, tedy jako důkaz neschopnosti a nedostatečnosti. A o to našemu nesebevědomí jde: udržet nás v tomto pocitu, protože takto nám pak může diktovat, co ono chce, a manipulovat s naším životem. A to je cesta k absolutní vyprahlosti, prázdnotě a nenaplněnosti. Dost často se proto chyby bojíme "jako čert kříže". Nicméně jde jen o to si uvědomit, že chyba není nic víc než zjištění, že tudy cesta nevede a že je jenom třeba začít hledat jinou cestu, jiný způsob řešení, jiné slovo do tajenky.
Kvůli neúměrnému důrazu, který kladli naši rodiče nevědomě na chyby, přikládáme jim i my daleko víc důležitosti, než ve skutečnosti mají. Chyba není zlo, je to jen zkušenost. Nic víc a nic míň. Chyby - podobně jako nemoci - je možné vnímat jako svoje přátele - jako dobré přátele, kteří se nám nebojí říkat pravdu. A jestliže to tak děláme, stáváme se partnery svého života, kteří jsou silní, svobodní a schopní pravdu vnímat a přijímat ji. Dokonce se můžeme na své chyby těšit: "Co nového se zase dozvím?"
Zkuste si napsat nad postel: "Neexistují špatné zkušenosti, existují jenom výzvy." Ve chvíli, kdy si připustíte tuto představu, umožní vám to pootočit svůj vnitřní úhel pohledu na každodenní situace. V tom okamžiku se totiž můžete začít vnímat ne jako uštvaná a vyplašená oběť osudu, ale jako hráč zajímavé a napínavé hry plné dobrodružství, romantiky, napětí i něhy. Dovolíte-li si pootočit nazírání na sebe sama, stane se doslova zázrak. Vysvobodíte se z klece oběti a stanete se svobodnými tvůrci. Přestane být neschopnými chudáčky vláčenými situacemi, ale budete vědět, že jste schopni vždycky něco vymyslet a udělat.
Nedávno se mi stalo, že jsem několik dní pociťovala velkou vnitřní nenáladu, která se stále stupňovala a nebrala konce. Nakonec jsem pociťovala velmi nepříjemný smutek a prázdnotu. Nejdříve jsem se chtěla smutnění oddat, ale pak jsem se rozhodla zkusit zjistit, proč vlastně přišlo. Chvíli jsem se ptala sama sebe, až se mi začala odvíjet následující nit: Už delší dobu jsem cítila, že chci dodělat práci, na které mi záleželo a která mě i naplňovala a těšila, ale doma bylo stále něco, proč to nešlo, proč jsem svou práci stále odkládala a překládala na jindy. Že by má deprese byla z toho?
Začala jsem tedy uvažovat, co bych mohla udělat pro to, abych svou práci v klidu dokončila. Hned mě napadlo, že se můžu sbalit a na pár dní někam odjet, třeba ke kamarádce do Brna. To by šlo. Jenže v tu chvíli do toho vstoupila opět hlava: Ale co doma? Co děti? Zvládne to s nimi můj muž sám? Vždyť to třeba nějak zvládnu i bez náhlého odjíždění. Jenže jak? Otázky se na mě valily zase jedna za druhou. Začala jsem se tedy ptát svých pocitů: Co cítím, že chci? Odjet a v klidu a radosti svou práci dokončit. Je to organizačně možné? Hm, to je třeba zkusit domluvit doma i u kamarádky.
Dodala jsem si odvahy: "Tak dobrá, jdu na to," a pustila se do něčeho, co jsem doposud nikdy neudělala. Do této chvíle jsem to vždycky nějak "zvládla" a "dala dohromady". Ale tentokrát jsem jednala jinak než vždycky a najednou jsem začala pociťovat úlevu. Nenechala jsem se totiž dál vláčet situací, která mi nevyhovovala, ale začala jsem ji sama tvořit. Nenechala jsem se udolat zdviženým prstem: "Co když uděláš chybu? To bys neměla!" A moje deprese zmizela během několika vteřin.

Jako tvůrci už totiž nezažíváme zničující strach, sklíčenost, uštvanost, méněcennost, pochyby nebo vztek, kterými vyvažujeme svou vnitřní prázdnotu. Jako tvůrci a spolutvůrci hry zažíváme radost, odvahu, lehkost, barevnost, naplněnost a smysluplnost.
Kdykoliv uslyšíte vnitřní káravý hlas: "Co jsi to zase udělal?", obraťte se zas a znovu k myšlence, která vám visí nad postelí: "Neexistují špatné zkušenosti, existují jen výzvy." Výzvy, jestli dokážete danou situaci vyřešit a vyluštit. A řešení je možné najít vždycky - jen zkoumejte, pátrejte, hledejte a tvořte svoji hru. Dá vám to živou energii do vašeho srdce. A tím, že tímto způsobem začnete žít, že se přestanete trestat a týrat za chyby, začnete to učit i své děti. Přestanete postupně dělat z chyby modlu a osvobodíte sebe i své milované z těchto nepříjemných a vnitřně zhoubných závislostí a vězení.

^{Kapitola z knihy Aliany Clarté Putování krajinou rodičovství}