Vychovávat dítě znamená především respektovat jeho dětskou osobnost se všemi jejími zvláštnostmi. Výchova je hlavně záležitostí srdce a vyžaduje mnoho trpělivosti – o tom se přesvědčil už nejeden z nás.
Představte si svoje děti a děti vůbec jako hotové „velké“ lidi v malých tělech...  Jak se Vám líbí toto pojetí? Že je to hloupost? Možná pro Vás. Ne však pro ně – pro děti. Co jediné od nás potřebují je podpora v orientaci v hmotném světě a hlavně – pochopení.
Zkuste jen na malou chvíli – třeba kdy čtete tento článek - přemýšlet o dětech jako o milé návštěvě ve vašem životě. Na chvíli se vžijte do situace, že jsou to hosté, kterým nabídnete dobré místo a tak dlouho je budete vnitřně podporovat, dokud sami nepoznají svoji cestu. Budete je podporovat v jejich potřebách a přáních - a nikdy si jejich prostřednictvím nebudete plnit svoje promeškané či nesplněné sny. Co je tím myšleno? 

“Já rodič, neptám se, co mi přineseš a co budu mít z toho, když tě ubytuji. Jako hostitel mám radost z toho, že jsi přišel. V mém domě je místo pro nás pro oba – pro tebe i pro mě. Neptám se odkud a kam jdeš. Tvou cestu ti nemohu ukázat, ale jsem ochoten tě po ní doprovázet, abys mohl jít jistě. Dokud budeš u mě, chci se o tebe starat a dodávat ti sílu, abys jednou odcházel s radostí v srdci. Když klopýtneš, chci ti dodávat odvahu, aby ses nevzdával. To proto, že vím, že tvá cesta vede nejdříve krajem, kde se já vyznám lépe. Dokud ti budou zvyky tohoto kraje cizí, můžeš se je v klidu učit u mě doma.“

Naše doba se vyznačuje přeceňováním materiálních statků, stále větší závislosti na technice, znečištěním životního prostředí, rostoucí bezohledností a odcizením, stále větší izolací a anonymitou. Vzhledem k tomuto trendu je výchova dětí v mnoha aspektech daleko těžší než kdy jindy. Je pro mě obdivuhodné, jak se někteří rodiče snaží o jiný trend výchovy než ten, který je dán takto směrovanou společností. Jsou si vědomi toho, že jejich děti čeká těžké dědictví a že budou muset být hodně silné, aby toto dědictví dokázaly přeměnit na dědictví hodné člověka.
V dnešní době má cenu jen to, co přináší zisk, co se dá změřit, spočítat a co je užitečné – počitatelná a ovladatelná hmota. Jen tam jsme „směrováni“...... Chováme se tak, jako by mělo cenu jen to, co přináší požitek a zapomínáme při tom rádi, že poznáme co nám chybí, teprve když se něčeho zřekneme nebo něco či někoho ztratíme. Abychom dosáhli rovnováhy, je potřeba vyvažovat kontrasty. Jestliže kontrasty nepřipouštíme a odmítáme je přijmout, nejsme ani ryba ani rak... Jsme vlažní, bez tvaru, neumíme ani plně milovat – ani plně žít. Naše doba je záludná v tom, že žijeme v iluzi. V podstatě nežijeme – po světě chodí jen spousta "živých mrtvol". Zdá se, že je možné odstranit všechno nepříjemné ze života – proti bolestem máme prášky, proti škodám pojištění a proti stáří hormonální injekce. Technika umožnila, že zima už není tak krutá, že můžeme po celý rok jíst čerstvé ovoce a z noci udělat den.... Setření těchto polarit má však vliv na naše city a vůli. I když to tak nevypadá, tento převrat, který se nám děje před očima, je bludná halucinace – je to soustředěný útok na náš přirozený život. A my o tom nevíme. My sníme to, co je nám předkládáno médii jako to iluzorní  "in". A náš skutečný život je kdoví kde.....
Dnešní rodiče udělají jistě spoustu chyb, zrovna tak jako je dělali jejich rodiče. Ale to nesmí nikoho odradit. Chyby jsou zdravé a v podstatě to ani nejsou chyby. Bez chyb by nebyl možný vývoj – bez problémů by nebylo řešení. Vývoj se uskutečňuje prostřednictvím protikladů a zahrnuje do svého zdravého jádra i chyby. A pro děti není nic nebezpečnějšího než dokonalí rodiče.
A co s tím vším mají společného leváci? Hodně. Jsou tou zanedbávanou vyrovnávající polaritou, která také nežije svůj život. Někteří rodiče opravdu mávnou rukou a postaví si řešení podle sebe – bez názoru dítěte. Postaví si situaci a její řešení tak, aby to bylo příjemné a zvladatelné pro ně. A dítě? To ať si poradí, vždyť to tak dělá skoro každý..... ne? Naproti tomu jsem denně svědkem i ukázkových – nádherných rodičů, kteří se chtějí učit, chtějí být podporou pro svého malého leváčka v rodině. Přiznávají svoji slabost, že o tématu leváctví nic nevědí a chtějí se učit. Jsou bezradní a dávají svou bezradnost najevo. A to je zdravé – v tom je pravda. Hledáte-li radu jak dál, nejdříve si sami sobě přiznejte, jak jste na tom a pak se ptejte. Koho? Svého malého leváka doma. Jak si představuje svůj život a co potřebuje pro jeho naplnění, co mu vadí a co by chtěl jinak. Vybírá si on s vaší pomocí – nikdy ne naopak. Žádná odborná rada vám nepomůže dokonale – jen vás nasměruje, když nevíte, jak dál.. 

Váš hlavní poradce - nejen pro věci levoruké - je vaše dítě.

P.S. Děti jsou našimi nejbližšími, a proto s nimi chceme vytvářet co nejlepší vztahy. Chceme jim předávat to nejlepší, co máme. Musíme si při tom ale uvědomit, že nás vidí jako "primární autority" a kopírují vše, co děláme. Jejich mozek se formuje podle našich skutků a vyjadřování a naše každodenní nálady utvářejí jejich pohled na svět. Představme si svět, ve kterém sami žijeme, jako zahradu, do které naše děti chodí, a podle ní se učí, jak se mají dívat na svět ony samy. Mnozí rodiče se později hněvají na své děti, proč jsou takové, a nechápou jejich jednání a rozhodování, přitom jim sami celá léta svým příkladem dávali podněty, aby si utvořily svůj svět podle nich.