Jsem levačka.... Díky tomu se řadím k oné menšině, na níž začíná brát pravoruce orientovaný zbytek lidstva ohled teprve v posledních letech. Proto jsem také levačka přeučená, což je však u mnoha leváků určitých generací běžné. Dříve bych si dovolila tvrdit, že téměř všechno kromě psaní a pár maličkostí dělám levou rukou. Nebyla by to ale pravda. Mnohem výstižnější by bylo říci – naučila jsem se poradit si ve světě praváků. Téměř všechny stroje, přístroje a nástroje jsou stvořené pro praváky. Při manipulaci s otvírákem konzerv, šicím strojem a mnoha dalšími jsou leváci postaveni „mimo hru“. Že si toho lze jen stěží všimnout? To je patrně tím, že většina leváků je schopna se přizpůsobit. Z toho lze víceméně odvodit jednu z mnoha předností leváků – jsou přizpůsobiví a oplývají značnou fantazií a kreativitou. Jak jinak by dokázali vyzrát na všechny ty pravácké „nesmysly“. Zvykla jsem si otevírat láhev s vývrtkou pro praváky, natahovat hodinky či obsluhovat počítačovou myš pravou rukou a stříhat „normálními“ nůžkami. Ale neobešlo se to bez následků a nejsou příliš příjemné, jak pro mě, tak pro moje okolí.

Vlevo a vpravo si prostě pletu

Nevím jak ostatní leváci, ale patrně si doživotně budu plést pravou a levou stranu, prostě mi to stále nějak nevychází. Stýskala jsem si, že si asi nebudu moci udělat nikdy řidičák. Také si se mnou učitel autoškoly užil, když nahlásil odbočit vpravo a já v klidu vyhodila levý blinkr a odbočila zcela opačně - vlevo. Tato nesrovnalost není  na újmu ostatních řidičů, ale nutno říci k utrpení navigujících spolujezdců. Řidičák jsem dostala, protože to byla jediná nesrovnalost, kterou jsem „vynikala“, ale trpím jí stále. Moji blízcí si ovšem zvykli. Kdykoliv se mnou někam jedou a navigují, při odbočení prostě ukážou rukou a vysloví kouzelné slůvko „tam“. Pokud jde o správný směr, ten najdu vždy. I bez mapy města nebo ulic přejedu nebo zabloudím málokdy. Mám v sobě jakýsi vnitřní kompas, ukazatel směru, který je velmi spolehlivý a jimž se mohou pochlubit téměř všichni leváci. Mimochodem před několika lety jsem strávila pár chvil v Austrálii. Bylo to něco báječného. Od prvního okamžiku mi ježdění autem šlo naprosto skvěle. Ano, konečně při něm bylo všechno, „jak má být“. Vychutnávala jsem si jízdu plnými doušky – a kromě toho jsem si mnohem méně pletla  levou a pravou. Když jsem se vrátila zpátky do Evropy, byla pro mě v prvních dnech silniční doprava životu nebezpečná. Byla jsem – přesněji můj mozek byl – zcela zmaten a dozajista jsem mátla i ostatní účastníky silničního provozu. Je možné, že v této zkušenosti bylo cosi znát z onoho nebezpečí, které s sebou nese přeučování leváků na praváky a před nímž se dnes varuje. Vlevo a  vpravo ve světě, v přírodě vlastně neexistuje. Tyto fiktivní pojmy jsou totiž pouhými výplody mozku, jež navíc vždy závisí na míněném směru, kterým se např.díváme nebo jedeme, kterým teče řeka nebo vede cesta. Tehdy představuje vlevo a vpravo  pomůcku, jak se orientovat a to ještě s přihlédnutím k tomu odkud se díváme, protože všechno má dvě strany – ovšem která je ta správná?

Můj silný "opoziční" duch

Dost často mám sklon k odporování, tzv. postoj ano, ale... V určitých obdobích mi tento zvyk dělal doslova radost – moci kritizovat a být v opozici. Mám přijatelné vysvětlení – tento návyk vznikl patrně jako kompenzace, jako protipostoj k odporu, který jsem od malička u ostatních vzbuzovala. Když je někdo stále kritizován kvůli určitým nápadným vlastnostem (jako kvůli neustálému pletení si pravé a levé strany aj.), začne se jednoho dne bránit, a čím jiným než protikritikou. Vyvinulo se ve mě jakési vnitřní přesvědčení, že pokud budu dost kritizovat, budou jednou ostatní dělat přesně to, co chci zase já. Vždyť u mě toho dosáhli – stal se ze mě pravák – a teď jim to vrátím i s úroky. Vím jak je těžké odvykat si tento „zlozvyk“. Ale jde to. S přívětivým a chápavým okolím se jde naučit pracovat na svém přirozeném charakteru a rozvinout v sobě „to svoje“.

Můj „talent“ na totální zmatení druhého při rozhovorech

Všimla jsem si, že vynechávám a přeskakuji důležité myšlenky, když si s někým povídám a v určité chvíli mi mozek „vypne“, není schopen se soustředit a vypadá to, jako by mi v hlavě začalo nějaké prazvláštní „bojové cvičení“. Je to děsné, když to vím – nechápala jsem, co to můj mozek vyvádí a já jsem vůči tomu naprosto bezmocná. Všimla jsem si, jak získávám čas než si mozek vše dobře srovná a přestane zmatkovat. Jak? Stydím se za to, ale napíšu. Když si začnu uvědomovat, že se dostatečně nesoustředím a mozek začne svůj obvyklý „rituál“. Nejprve zastavím právě přednášený myšlenkový pochod svého diskutujícího partnera a začnu oponovat. To však zase zmate jeho, díky čemuž často celá diskuse začne váznout -  a zatím, v získaném mezičase, mám možnost se znovu soustředit a uspořádat si myšlenky. Pro mě jako pro přeučeného leváka je toto chování do jisté míry užitečné, ovšem na diskutujícího se mnou to působí chaoticky a destruktivně.  A hlavně – jim jdu občas na nervy. Pokud se k tomu ještě přidá můj sklon skákat lidem do řeči, pak se debata se mnou – přeučeným levákem – může změnit v naprostý „horor“. Každý kdo to zažil, se po čase rozhovorům se mnou vyhýbá, je toho názoru, že se se mnou nedá pořádně povídat a výsledek? Snadno domyslitelný - izolace od okolí a stáhnutí se do zcela obvyklé samoty a pocitu nepochopení. Je to začarovaný kruh. Ale snad se na nás svět naučí, jak je důležité naučit se již v dětství naslouchat vnitřním impulzům a nechat každé dítě se svobodně rozhodnout podle toho, jak to potřebuje pro svůj život. Co jediné jsem byla schopna se naučit – držet se zpátky a když přijde ten zvláštní vjem, kdy mám chuť oponovat, zůstanu zticha. Chvilku mám v hlavě mírný zmatek, ale přejde to a většinou přijdou myšlenky, které už nejsem schopna vyslovit, ale mám zvláštní dar si je v této podobě uchovat a většinou se objeví při dalším rozhovoru a plynou v kontextu. Až se někdy hlava diví, co to  pusa mluví....

Komplexní myšlení – chaotická řeč

Jsem sice schopna precizně myslet, ovšem mám potíže s formulací těchto myšlenek. Když se konečně dostanu ke slovu, pak to ze sebe doslova chrlím a přeskakuji z jedné myšlenky na druhou, přičemž často vynechávám slova i celé části vět. Dřív jsem mluvila tak hekticky, že mi ani nebylo rozumět. Nejde stihnout tu rychlost, jakou můj mozek vyvíjí a to ještě k myšlenkám přicházejí v tom zběsilém tempu různé asociace, výsledky, paralely, rozpory aj. Co je důvodem? Nadměrně zatížený , někdy až přetížený mozek v rámci přeučení, který sice přejímá důležité myšlenky, ale ve svém přeučení  na to jde nevhodnou cestou. Zvolil okliku přes nedominantní hemisféru a ukázalo se to jako ztrátová strategie. Na někoho působím jako zmatený a roztržitý génius, na někoho jako úplný „debil“ – záleží na úhlu pohledu toho, s kým zrovna jsem.

Maska slabosti

Dávám přednost tomu být podceňována. Baví mě, když mě lidé mají za hloupou. Skrývá se za tím patrně jistá obava ze selhání, protože i když jsem se naučila zacházet se svými potížemi přeučeného leváka, nejsem si svou výkonností zcela jistá. Znovu a znovu mohu v pravorukém světě narazit a také se mi to děje. A přestože už toho o sobě vím hodně, vím že mám talenty, které jsou ojedinělé, zas a zas jsem schopna u diskutujících partnerů vyvolat nechápavé potřásání hlavou. V blízkých vztazích si uvědomuji, jak jsem v některých aspektech nadřazena, současně se obávám toho, že budu zase zraněna, když se občas projevím jako roztržitá a zapomnětlivá. Proto svou sílu skrývám raději za masku slabosti. Jinými slovy - pro jistotu jsem si navykla činit se menší než jsem, abych znovu neselhala. Toto selhání mě totiž zatěžovalo a činilo nejistou již ve škole. Tato maska může být u někoho nošena tak perfektně, že ji přeučený levák dokonce jako masku přestane vnímat. Za ní ale ví, že je silný a co všechno dokáže. Ano, mnohem lépe a efektivněji než pravák, ovšem v mnoha případech se budu držet zpátky. Velmi ráda totiž shrábnu velkou pochvalu a uznání až nakonec. Ano, na tom jsem mimořádně závislá. Proč? Dodnes „trpím“ podvýživou v oblasti pochvaly a ocenění. Proto.

Přeučování – nepřirozený zásah do organizace mozku

Nikdo si dost jasně neuvědomuje, jak dalekosáhlé a hrubé následky má přeučování. Přeučením totiž nedojde k výměně dominance hemisfér! Mnohem více to spíše vede k nadměrnému zatížení až přetížení nedominantní poloviny mozku, a tím k „organizačním problémům“ tohoto orgánu. V jinak perfektní organizaci mozku totiž zavládne naprostý chaos. Tímto způsobem „jede“ takto zatížený organismus na větší obrátky a potřebuje více energie a častěji vyžaduje přestávky. Kromě toho působím na okolí dost křečovitě, nedovedu se v životě pohybovat, tak uvolněně jako ostatní. V konečném důsledku pro a proti cítím silný tlak být vytlačována mimo společnost víc, než kdybych žila „ve zvláštním postavení zdravého leváka“. Žádné přeučování nezůstane bez následků a je dobré si je uvědomovat. Čím větší uvědomění si, tím lepší podmínky pro práci na sobě, tím lépe pro mě a pro moje okolí. Vím, jak sobě i ostatním osvětlit to, co se mi děje a jak mi mohou být oporou a ne brzdou v mém snažení se „stát se právoplatnou bytostí na této planetě“.

Jak dostat do společenského vědomí následky přeučení

Přestože přeučení leváka na pravorukost znamená násilný zásah do jeho mozku, nemusí to být vždy taková katastrofa. Všímám si, že mnoho leváků jen sotva tuší, že většina jejich problémů souvisí s přeučením, protože doba přeučování bývá již dávno minulostí. Mezi tím se člověk – jak to jen šlo – zařídil podle daných skutečností. Jisté vzpomínky však mohou být pro některé horší než ostatní a ty následně ovlivňují, kromě jiného, další žití. Hlavně podvědomě, aniž to tušíme. Já sama prožívám „nepěkné chvilky“, když vzpomínám na některé události ve svém dětství. Postupem času jsem se však naučila rozpoznávat nejen své typické „levácké“ problémy, ale také konstruktivně používat své speciální charakterové rysy. Občas jsem přemýšlela, jestli má smysl se zpětně přeučovat. Ale mě jeden „nekrvavý zásah do mozku stačil“ a pro zpětné přeučení potřebuji v každém případě někoho, kdo mě podpoří a pomůže mi zvládat nesrovnalosti, které určitě při přeučování mohou přijít. Zkrátka a dobře – už asi zůstanu tak jak jsem, protože si docela dobře se vším poradím. Ostatním lidem, když se naskytne příležitost, prostě říkám, že jsem přeučený levák. Často toto upozornění stačí. Většina z nich se dál nevyptává, prostě pokrčí rameny nebo potřesou hlavou. Jak jsem již několikrát řekla, já se sama umím celkem dobře vyrovnat se skutečností „přeučeného leváka“, zato pro moje okolí to bývá trošku těžší. Blízcí už si zvykli a jsou ohleduplnější a citlivější, ovšem v běžném kontaktu s jinými „nevědoucími“ se stále a znovu dostávám do konfliktů. Příliš mnoho toho u mě zkrátka probíhá paralelně, a proto jsem zvyklá dělat více věcí najednou. A pokud narazím na člověka, který je v tomto směru puntičkářský a nekompromisní, pak se nutně a nevyhnutelně dostaneme do sporu. Ale to je život..... nikdo není dokonalý.

A co dál?

Naučila jsem se žít s následky přeučení, těch se už asi nezbavím. Tvoří totiž moji nedílnou část, je potřeba s nimi počítat a jednou provždy je akceptovat. Tak jako jsou lidé nuceni žít se skleněným okem nebo protézou místo chybějící nohy. Ano, jsem dítě doby, která neakceptovala levorukost. Přes všechno, co se mi stalo a stále se mi děje, se považují za docela spokojeného člověka, který v první řadě vede smysluplný život – navzdory tomu, že jsem přeučená levačka a nesu důsledky tohoto nepřirozeného zásahu. Myslím si, že každý člověk může být šťastný, i přeučený levák – jen to míváme občas těžší než to bylo nutné.

Z doporučené literatury - Vidím svět i z druhé strany: Zoche Hermann-Josef