Změňme svoje paradigma aneb inspirace na východ z bludiště
V posledních letech se o výchově dětí hodně mluví, hodně píše, probírá se ze všech možných úhlů pohledů. „Jak mám vychovávat své děti?“ Tuto otázku si klade stále více rodičů učitelů a lidí, kteří s dětmi pracují. Někdo je výchovou dětí posedlý, jiný jede v kolejích svých rodičů. Ve školách pomalu převládá názor, že děti jsou divoké, neovladatelné, nevychované.
Tak jak si běžně představujeme, výchova dětí neexistuje. Je to zmatená představa. Možná se leknete, co je to za divná slova? Když se však trochu zamyslíte, zjistíte, že jde o úplně jednoduchou a jasnou věc.
Já člověk… Hanka, Petr, Jarmila, Josef… můžete si dosadit své jméno… mám své tělo, mysl, srdce, duši, pocity, emoce, myšlenky, auru, energie… cokoliv, co vnímáte jako sebe a součást sebe. A toto Já je to jediné, co mohu ve skutečnosti ovládat, co mohu proměňovat, s čím mohu jakkoliv nakládat, chcete-li, co mohu vychovávat. Doopravdy nemohu trvale a smysluplně změnit nic, co přesahuje hranice mé bytosti, mé osoby. Vztahuje se to samozřejmě i na děti a jejich „výchovu.“
No jo, ale co teď s tím? Já, jako rodič, tedy nemůžu vůbec nic? Jsem úplně bezmocný? Trochu depresivní představa. Žádný strach, není to až taková beznaděj. Když je princezna zakleta na věky věků, vytvoří černokněžník přece jen nějakou hodně nepravděpodobnou možnost, jak lze krasavici vysvobodit. I pro nás existuje jeden, ne úplně jednoduchý způsob, jak můžeme z kletby vyváznout a pokusit se změnit cokoliv se nám zachce, pokusit se vychovat kohokoliv se nám zachce. Toto kouzelné odklínadlo najdeme ve slovech:
„Buďme změnou, kterou si přejeme zažít kolem sebe.“
Následný text čerpá z několika mých oblíbených zdrojů, jako je například video Sira Kena Robinsona a nebo ještě další zde nebo článek Jan Huntové „Zlaté rodičovské pravidlo“ a dále z mé zkušenosti jako člověka mnoha školami povinného (v roli žákyně, studentky i učitelky) a matky dítěte, za jehož „skutečné“ vzdělání cítím silnou vnitřní zodpovědnost.
Na určité věci ve svých životech máme tendenci nahlížet jako na dané a nezpochybnitelné, třeba jako na praotce Čecha na Řípu, peníze jako nejlepší systém směny nebo instituci školství jako všespasujícího garanta vzdělání našich dětí. Praotce Čecha si přitom možná vymysleli naši středověcí kronikáři [1], měna se začíná hroutit i ve velmi civilizovaných státech a se školstvím je to velmi podobné. Ve většině „civilizovaných“ států v současnosti probíhají nejrůznější reformy školství, ale – jak je zřejmé i ze zkušeností z naší české kotliny – moc k ničemu to nevede.
Jeden z důvodů, proč to nefunguje, ukazuje ve své výše zmiňované přednášce i Sir Ken Robinson: veřejné školství vzniklo z potřeb průmyslové revoluce (vzdělat masu pro práci v továrnách – a zároveň ji učinit ovladatelnou [2]) a je založeno na akademickém vzdělání, tedy učení se faktům. Kdo funguje jinak, je považován za hloupého (i když se tomu dnes politicky korektně říká, že je „dys-“).
Kdysi také platilo, že mít titul rovná se mít jistotu zaměstnání, což dnes už dávno neplatí. A naopak známe mnoho příkladů „problémových“ žáků a spolužáků, ze kterých jsou dnes velmi kreativní lidé, úspěšní v životě i v businessu, zatímco jedničkáři nezřídka sedí na postech finančně neodpovídajících jejich vzdělání, jsou vyhořelí a nezbývá jim než nadávat na poměry.
Jedna z věcí, kterou současné systémy školství totiž umí velmi dobře, je zničit člověku jeho schopnost být sám sebou (a proto nejvíc vyhořívají ti nejposlušnější, zatímco „sobečtí grázli“ si dokázali svou identitu uchovat, a tím i svou sílu). Zkusme se nyní podívat na školu optikou „zlatého pravidla“ ve verzi Jan Huntové: „Jednejte se svými dětmi tak, jak byste chtěli, aby bylo jednáno s vámi, kdybyste se nacházeli ve stejné pozici.“ [3]
1. Total(itarian) open space
Každý den ráno pět dní v týdnu musíte být přesně v 7.55 na svém pracovním místě. Je vám přitom vyhrazena pracovní plocha o rozměrech cca 65 × 65 cm. Na pracovišti si nesmíte nechávat žádné svoje věci. V pracovním open space s vámi sedí dalších 30 podobně zpruzených bytostí stejného ročníku výroby [4] jako vy (a to až 8 hodin denně). Pokud si chcete odskočit na záchod, musíte se zeptat svého nadřízeného. Neexistují přestávky na kávičku, natož rauch pauza. Váš nadřízený si ovšem tyto drogy v soukromí své kanceláře otevřeně dopřává.
2. Poprava před nastoupenou jednotkou
Váš nadřízený neustále vyžaduje vaši naprostou pozornost a zcela ignoruje biologické potřeby vašeho těla, jako například protažení se nebo pohledu z okna. Je vám dovoleno pouze sedět a hledět směrem na nadřízeného. Hovoří pouze váš nadřízený (vaši nadřízení), a to i 8 × 45 minut denně. Vám je dovoleno mluvit pouze, když jste tázáni. Na každou otázku existuje jen jedna odpověď, kterou zná nejlépe váš nadřízený. Dotazováni jste zásadně před nastoupenou celou jednotkou, takže vaše poprava, pokud neznáte v každém okamžiku správnou odpověď, probíhá také před očima všech vašich kolegů. Může vám být útěchou pouze to, že i na ně dojde řada v nejbližších dnech. Pak se můžete chvíli smát vy. Vaši nadřízení neustále testují vaše schopnosti a znalosti. Každý z nich se domnívá, že jste Supermani a znáte z každého oboru tolik, co oni všichni dohromady. Za každou chybu je vám sníženo osobní ohodnocení. Nehodnotí se přitom váš celkový výkon, ale vaše chyby.
3. Jeden metr na všechny
Nemáte žádnou možnost rozhodnout o tom, jaké činnosti se kdy budete věnovat. Váš pracovní rozvrh je na minuty pevně daný, každý den, celý týden, po celý rok. Nedorazíte-li do zaměstnání, musí vám rodiče napsat omluvenku. Váš nadřízený zcela ignoruje, že jste podle MBTI profilu usuzující analytický introvert a opakovaně vás nutí veřejně recitovat básně. Vaši introvertní intuitivní pocitovou kolegyni si jiný nadřízený opakovaně vychutnává před nastoupenou jednotkou nad fyzikálními vzorečky. Vaši nadřízení vám pravidelně zadávají práci domů, nedostáváte za to však žádné příplatky. Naopak, pokud tuto práci nesplníte, je vám sníženo osobní ohodnocení.
4. Opakování, matka poslušnosti
Vaše samostatná činnost spočívá v opakování toho, co udělal nadřízený. Pokud se vám náhodou povede vytvořit něco „divergentního“ [5], jste potrestáni snížením osobního ohodnocení. I kdyby mohlo vaší spoluprací s vaším kolegou u pracovního stolu vzniknout něco podnětného, je taková spolupráce označena za nezákonnou a trestána snížením osobního ohodnocení. Skutečnou odměnou za vaši poctivou práci a poslušnost je vymytí mozků stran toho, kdo opravdu jste a co jste sem přišli dělat. Pokud to však svým nadřízeným dovolíte, zvýší vám osobní ohodnocení a dovolí vám o přestávce dohlížet na své kolegy a zapisovat, kdo zlobí.
Naše společnost si klade špatnou otázku. Ptáme se: „Jaká pravidla je třeba aplikovat na děti a jaká pravidla fungují na dospělé?“ Skutečnost je naštěstí mnohem jednodušší: všechny lidské bytosti se chovají tak, jak je jednáno s nimi, a věk při tom nehraje žádnou roli.
Rodiče, kteří chtějí svým dětem pomoci, aby z nich vyrostli milující a zodpovědní dospělí, udělají nejlépe, když budou pamatovat na toto zlaté rodičovské pravidlo:
„Jednejte se svým dítětem tak, jak byste chtěli, aby bylo jednáno s vámi, kdybyste se nacházeli ve stejné pozici.“
Vysvětlivky:
[1] Jan Berwid-Buquoy, „Praotec Čech byl kočovný Cikán“.
[2] Nevím, proč toto původní skvělé video „The Tyranny of Compulsory Schooling“ Lennona Aldorta zmizelo z internetu, zde na stránce alespoň přepis.
[3] Uvědomuji si, že mnohé, většinou tzv. „alternativní“ školy se už od níže popisovaného modelu odchylují. Aspoň něco.
[4] Viz zmíněné video Sira Kena Robinsona: „Is the most important thing [for schooling in a group] the date of manufacture?“
[5] Viz výše zmíněné video Sira Kena Robinsona a jeho zmínku o „divergentním myšlení“. Geniální jsou v divergentním myšlení, tj. vymýšlení co nejvíce možných odpovědí na jednu otázku, děti v předškolním věku. Posléze tato schopnost z pochopitelných důvodů klesá.
Zdroj: Aliana Clarté a Dana - Sofie Šlancarová
svobodauceni.cz