Život nás vodí po různých svých stezkách a ukazuje svoje panoramata, ale některé z nás velice rád přivádí k místům, kde žádná vyšlapaná cestička ještě není. Ať si na takovém místě vybereme jakýkoliv směr, stojíme s holýma rukama vždy před divokou džunglí a jako domorodec si klestíme cestu dál. V realitě se všech dostupných človíčků ptáme, jestli se do takovéto situace dostali a jak to řešili.... Nikdo nic. Poradit, co se situací sice umí, ale postup nejde použít - nefunguje to. Takže někteří používáme vlastní know-how. Bohužel free upgrade, jako všechno, má vliv i na naše okolí, kde se zvedne vlna pohoršení, která má někdy drtivé zpětné účinky. Nebo dostaneme sice dárek, ale v jiném balení. Co tedy se situacemi, o které v životě stále zakopáváme a nevíme, zda si klacky pod nohy házíme sami nebo už tam jsou, jako pozůstatek po předcích, kteří to už zkusili a raději se stáhli zpět.

Pojmy rodiče a výchova k sobě patří stejně jako výchova a dobré úmysly. „Myslím to s tebou dobře“ je zaříkávadlem, které doprovází nepříjemné požadavky rodičů. Přesto nemusí být vždy vše, co od nás rodiče vyžadují, vedeno jen snahou o naše dobro.

Rodiče jsou také jenom lidé - někteří více, jiní méně vyrovnaní. Ti první mají schopnost oddělit své potřeby od vztahu ke svým ratolestem, ti druzí často používají své děti ke kompenzaci vlastních problémů. Čím míň jsou si toho vědomi, tím přesvědčivěji dokážou své požadavky prosazovat. Překážkou jim není ani často zcela zjevný fakt, že tyto požadavky jsou v rozporu s jejich vlastním chováním. „Já to tak mám, prostě jsem takový, už se změnit nemůžu, ty ale ano,“ argumentují. Že se to nezdá být fér? Co na tom, když jde o naše dobro.

Když rodiče potřebují děti
Oddělit, co je dobré pro nás a kde jde spíš o potřebu rodiče, je v dětství nemožné. Dítě se bez rodičů totiž neobejde, proto věří, že se jedno s druhým překrývá. Tam, kde nejsou vidět modřiny, je těžké odhalit, že se život rodiny nevyvíjí pro dítě tím nejlepším směrem. S výjimkou úchylek jako třeba alkoholismus či pedofilie jsou rodiče všeobecně považováni za dostatečně zralé, aby dělali pro své dítě to nejlepší. Ač mnohdy netuší, co vlastně činí. Za kolika jejich činy je manipulace, lež a psychické týrání, čímž dosáhnou přesně toho, kam chtějí situaci dostat bez toho, aby vnímali dětský svět. Jak jinak mohou jednat lidé s "překrouceným" vnímáním. Je to jako pohled do křivého zrcadla, kdy nemáme schopnost vnímat přirozeně.
Z dnes skoro padesátileté Jany si otec udělal v jejím dětství svou vrbu: měla mu naslouchat, chápat ho, litovat, snad i radit. Co si vzpomíná, byla odmalička pro otce nevědomým spojencem v boji proti matce a jeho vlastnímu pocitu bezmoci. I dnes nechápavě kroutí hlavou při vzpomínce, jak jí otec v jejích osmi letech vykládal o pánovi, s kterým si máma někde užívá, místo aby se o ni starala. Vybaví se jí i bezradnost, kterou cítila po dalším takovém večeru bez matky: nacvičovali s otcem výpověď pro rozvodový soud, že chce bydlet s tatínkem (hrozná představa, když ten pro sebe neuměl udělat ani snídani!). Rodiče se dodnes nerozvedli, zato Jana už třikrát. Nemůže se zbavit pocitu, že ji muži vlastně jen zneužívají. Sice už pochopila, že na všechny přenáší zkušenost se svým otcem, a tak si slíbila, že s dalším přítelem už do této pasti nespadne - jenže od té doby žádného stálého partnera nenašla. Vnitřní model vztahu se vytváří v nejútlejším věku a ovlivňuje jak vlastní chování, tak i to, jaké chování budeme v nejbližších vztazích předpokládat. Vždyť vřelý, důvěrný a kontinuální vztah s mateřskou postavou je pro zdravý duševní rozvoj malých dětí tak důležitý.

Dítě jako robot
Uvědomění si, jaké představy vytvářejí náš svět, je prvním důležitým krokem na cestě ke svobodnému rozhodování. Jenže vědět, že je něco nevhodné, nepřinese automaticky schopnost dělat to dobře, tedy funkčně. A i když se člověk naučí ty správné mechanismy, mohou nevyřešené emoce dál podrývat všechny dobře míněné kroky. Obzvlášť silně právě u těch lidí, kteří jsou přesvědčeni, že žádné emoce v zásadě nemají. Jak to (ne)funguje, popisuje Martina: „Vyrůstala jsem v drezuře, že si zasloužím pozornost rodičů, jen když budu rozumná, chápavá a nesobecká. Samozřejmě jsem chtěla dělat rodičům radost, a tak jsem na sebe byla tím pyšnější, čím rozumněji (znamená bez ohledu na své pocity) jsem jednala. Co jsem skutečně cítila, nezajímalo nikoho, časem ani mě ne. Vdala jsem se za muže, který přesně tohle na mně obdivoval. Fungovalo to, dokud se nám nenarodily děti. Najednou jsem byla plná všelijakých emocí a potřebovala je s někým prožívat. Manžel dával najevo opovržení, že s takovou iracionální citlivkou nechce nic mít, a rodiče stáli na jeho straně - prý musím chápat, že se chovám fakt nerozumně, a to oni nemůžou podporovat. Nemohla jsem se na ně ani zlobit, ta nevyrovnaná jsem byla přece já.“ Martina představuje typický postoj lidí, na které byly v dětství kladeny nároky jako na dospělé. Cítí se zodpovědní za všechno, co se děje v širokém okolí. Jejich život bývá neustálým útěkem před pocity viny. Pocity viny, studu, nespokojenosti se sebou bývají reakcí na rozumem vedené odvržení egoideálu, jehož součástí je snaha chovat se podle rodičovských nároků.

Nevhodná výchova
Dítě bez emocí je v podstatě jako stroj, který může vesele plnit přání dospělých právě proto, že žádná vlastní nemá. Pro všechny, kteří mají potřebu ovládat, je to ideál - ne nadarmo prosazovaný po staletí jako cíl křesťanské výchovy a pro svou praktičnost (z pohledu ovládajícího) převzatý i novějšími totalitními systémy. Tato „drezura člověka společností“ je stále ještě uplatňována - protože se tradiční výchovné metody předávají z generace na generaci. Podle hesla „účel světí prostředky“ považují zastánci bezpodmínečné poslušnosti za dovolené téměř cokoli, co z dítěte učiní povolnou loutku bez vlastní vůle. 

O čí dobro jde?
Dnes už není potřeba diskutovat o tom, že bití jako výchovná metoda patří minulosti. Mnohé z dalších tradovaných pravidel slouží ale i u nás nadále tomu typu rodičů, kteří své dítě považují za majetek. Maminka, která „hraje na city“ svého syna, aby mu špatné svědomí nedovolilo odstěhovat se mimo její dosah, nebo táta, jenž odhání od dcery všechny nápadníky, bezpochyby věří tomu, že jim jde pouze o dobro potomků. Všichni se těžko smiřujeme s odchodem blízkých, to je přirozené. Pokoušet se ale brzdit a ovládat život svých dospělých dětí stylem „to mám za všechno“ nebo „jsi sobec, který myslí jen na sebe“ nemá nic společného s výchovou - tyto manipulace jsou postaveny na stejných přesvědčeních, která uplatňovaly již zmíněné církevní instituce.

Každý žije jen svůj život
Oprostit se od vlivu manipulativních rodičů je těžké i proto, že oni nás činí zodpovědnými za to, jak se cítí. Co tedy dělat, když jste třeba vyloženě happy, že jste dostal/a práci v Americe, a maminka se tváří jako byste tam jel/a na svůj vlastní pohřeb? Jet, nebo zůstat znamená rozhodnout se, čí pocity jsou důležitější - vaše, nebo její? Jestliže její, stojí to za zamyšlení. A to i v opačné situaci, a sice když se rozhodnete jet jí natruc. Tak jako tak má na vaše rozhodování větší vliv ona než to, co cítíte vy. Pokud jste tedy důsledným potlačováním svých pocitů neztratil/a schopnost vnímat je. Jak těžké mnohdy bývá tyto pocity znovuobjevit... a kolik energie se uvolní, když se odstraní následky výchovy a veškerá síla už nemusí být destruktivně nasazována všude tam, kde je třeba potlačovat vše živoucí, co od dětství platilo za zlé a ohrožující.

Pomůže odpuštění?
Kdo si uvědomí a připustí, jak byl či je rodiči manipulován nebo zneužíván, dostane na ně přinejmenším velký vztek. Vypořádat se s ním může být během na dlouhou trať. Na jeho konci by mělo být převzetí odpovědnosti za svá rozhodnutí. Obvykle se radí „odpusťte rodičům“ (a komukoli jinému). Jenže - co je tím odpuštěním míněno? Že už nebudeme cítit vztek, ublížení, nedostatek lásky? Takto silné emoce se těžko jen tak rozplynou. Většinou skončí odstrčené někde hluboko, kde na ně není vidět - a kde si žijí vesele dál svým vlastním životem. Aby nám nekazily naši víru, že jsme odpustili, musíme navíc vynakládat spoustu energie na vyhýbání se všem tématům, z kterých by na nás mohly nečekaně juknout. Pak ale takovéto rádoby odpuštění spíše blokuje další cestu k oproštění se od minulosti.
Martině, která na odpuštění rodičům dlouho pracovala, rada terapeutky nenutit se do něj hodně ulevila: „Pořád jsem zkoušela odpustit jim, ale nešlo to. Tak mě navíc trápil pocit, že jsem zlá. Ono to ale nešlo, protože jsem se tomu vnitřně bránila - přišlo mi, že když odpustím, už se na rodiče nebudu moci zlobit. Já si ale myslím, že mám právo zlobit se na ně.“ Vztekem vyjadřuje malé dítě většinou nespokojenost s málo empatickým chováním rodiče - žádá jím o pozitivní korekci. Jestliže se porozumění opakovaně nedostaví, stává se vztek součástí blízkého vztahu (samozřejmě vztah neupevňuje, ale narušuje). Uchovávaný vztek na staré traumatizující nebo frustrující vztahy je snahou spravit je. Stanovit si tedy jako cíl přestat se zlobit znamená vlastně věnovat pozornost symptomu, a ne problému samotnému. Tím je přetrvávající fixace ve vztahu. Jinak řečeno - odpuštění má smysl jako logický konec procesu vyrovnávání se s ranami z dětství. Snažit se tomuto procesu vyhnout tím, že odpuštění postavíme hned na začátek, je jako přečíst z detektivky jen její rozuzlení. Sice víme, kdo je pachatel, ale o knize stejně nevíme vůbec nic. 

Nejlepší rodič
Bez ohledu na to, jestli dokážeme odpustit nebo ne, zodpovědnost za svůj současný život převzít můžeme. Pro začátek je dobré srovnat si, že bychom se sami k sobě neměli chovat tím způsobem, který rodičům vyčítáme. Ať jsou to vysoké nároky, přehnaná kritika, trestání za každou maličkost, nevšímavost k pocitům a potřebám, projevy lásky jen jako odměna… Kolik z nás v sobě nevědomě nese přesvědčení, že tohle je ta správná výchova? A kolik z nás si přeje rodiče, kteří ho chápou, mají s ním trpělivost, milují ho? Děti jedovatých rodičů v sobě kromě tohoto přání mají ovšem zároveň přesvědčení, že si dobré zacházení nezaslouží. Věřit tomu znamená být si sám tím nejpřísnějším rodičem. Proč pokračovat v chybách předků? Aby dítě získalo sebeúctu, potřebuje alespoň jednoho člověka, který "je do něj blázen" - který má to dítě rád kvůli němu samotnému a miluje ho, ať se stane cokoli. Není to úžasný návod na to, jak sami začít rozmazlovat to dítě v nás?

JSTE NEZÁVISLÍ NA RODIČÍCH?
Susan Forward sepsala ve své knize Když nám rodiče ničí život všechna možná přesvědčení, která v člověku mohou vyvolávat nejrůznější negativní pocity. Pod jejich vlivem nebo ve snaze zbavit se jich se mnozí z nás rozhodují. Skutečné potřeby ale tato přesvědčení potlačují. Pokud se na vás hodí čtyři a více z uvedených bodů, máte zřejmě problémy s nezávislostí a svobodným rozhodováním.

•  Mým úkolem je zaručit, aby byli rodiče šťastní

•  Mým úkolem je zajistit, aby na mě byli rodiče hrdí

•  Rodiče mě považují za svůj život

•  Nezvládl bych život bez rodičů

•  Kdybych řekla rodičům pravdu o…, zničilo by je to

•  Kdybych se rodičům vzepřel/a, navždy bych o ně přišel/a

•  Neměl/a bych dělat ani říkat nic, čím bych zranil/a jejich city

•  Pocity rodičů jsou důležitější než moje

•  Nemá smysl s nimi cokoli řešit, byly by z toho jen problémy

•  Kdyby se rodiče změnili, bylo by mi lépe

•  Musím rodičům vynahradit, že jsem tak hrozný/á

•  Kdybych jim dokázal/a sdělit, jak moc mi ubližují, změnili by se

•  Bez ohledu na to, co dělají, musím si jich jako rodičů vážit

•  Rodiče nemají nadvládu nad mým životem, když se s nimi pořád hádám

Dospěláci... budíčééééék!

Moudří vidí sami sebe jako součást celku.

Září, protože nechtějí oslnit.

Dosahují skvělých věcí, protože nevyhledávají uznání.

Jejich moudrost je obsažena v tom, jací jsou,

ne v jejich názorech.

Odmítají se přít, proto se nikdo nepře s nimi.