Zdá se vám, že ve vašem životě není něco v pořádku, že se málo radujete, nežijete naplno, děláte věci, které dělat nechcete, žijete s člověkem, s kterým žít nechcete, nebaví vás práce a postrádáte v ní motivaci a nadšení…. Tak jste přímo zralí na následující úvahu. Může být však balzámem pro každou otevřenou mysl a nasměrováním do neznámých krajin života.

Po několikaletém pozorování mi připadá, že většina českého národa se nachází v hlubokém spánku. Žijeme svůj životem způsobem, jako by nám někdo píchnul koňskou dávku uspávacího prostředku, který účinkuje celá desetiletí - u někoho až do smrti. Je tudíž zcela možné, že někteří lidé umřou bez toho, aby se vůbec probudili.
Podle čeho je možné zjistit, že lidé spí? Většina z nás žije den co den, rok co rok, naprosto stejný život. V našem životě se prakticky nic nemění – snad kromě občasné koupě nového auta, někdy nový partner, občas nové zaměstnání. Do života nám nevstoupí nic skutečně nové. Životy mnohých z nás se jeví pouhým řetězcem opakování, žijeme tzv.rutinu ve smyslu: Vstát, jít do práce, naplnit očekávání šéfa, vrátit se domů. Pobavit se, relaxovat a jít spát. Vstát, pracovat, rozptýlit se, zalehnout. Vstát, pracovat, rozptýlit se, zalehnout. Nakonec zůstaneme ležet a zemřeme. Zkusme se na celou věc podívat z nadhledu jako na film.
ANO!
Na svůj život se podívejme jako na film - sedíme v kině a díváme se na vlastní život. No napínavé, že?... Sedíme v křesle a komentujeme: "Co to proboha dělá?" A přitom jde o nás. Ano jsme to opravdu my!

Většina z nás spí i přesto, že se neskutečně namáháme. Často jsme nadměrně unavení, přetížení, skoro nikdy nemáme čas. Jsme obvykle podráždění a stresovaní, děláme všechno hodně rychle, jako kdyby nám byl někdo v patách a uvnitř si sami pro sebe vedeme tichou řeč: "Nemám čas, nestíhám, musím pospíšit nebo přijdu pozdě." Vzpomínáte si, že? Snažíme stihnout všechno možné - i nemožné. Často děláme několik věcí najednou - především lidé jako jsou ženy (toto upřesnění je jen pro ty, pro které ženy nepatří do skupiny lidé a že jich je). Většinou vše nedokončíme a nikdy nejsme spokojené. A mnohé z nás jsou na to hrdé, že děláme pět a více věcí najednou…. A večer jsme tzv.na šrot. Jdeme do postele, ale dřív než položíme hlavu na polštář, usneme. To do čeho upadneme není spánek, ale bezvědomí. Když nějak podobně vypadá váš večer, chcete takto žít dál? Víte, že nemusíte takto žít? Nemusíme v tomto dál pokračovat.
STAČÍ!

Přestaňme s tím a nenechme sebou nikým manipulovat, byť by to byl někdo z našeho blízkého okolí. Na vlastní zkušenost jsem zažila situace, kdy jsem slýchávala věty: "Proč bys něco měnila, žijou tak všichni, pořád chceš něco extra, dělej to, co ostatní, to je normální." Až po letech jsem schopna vidět a uznat s velkým nadhledem úžasnou pomoc tohoto člověka, kterou mi poskytl dost nevkusným způsobem. Nedokázala jsem se vzepřít stereotypům, které jsem se naučila ve své rodině a společnosti v dětství a dál přetáčela stejný film. Jeho požadavkům na „univerzální ženu“ jsem se po letech vzepřít dokázala a tím i téměř všem klišé, na kterých trval a kterými jsem doslova živořila. Padla jsem psychicky na dlouhý čas na dno, jak jinak….. ale bylo to tam…….
BUDÍČEEEEEEK!!!

Většina lidí se prudce brání, pokud se je někdo nebo něco snaží z tohoto stereotypního života probudit. Stačí, když u někoho vidíme radikálně odlišný způsob života. Většina pozemšťanů reaguje nepřátelsky od ukazováním prstem, výsměchem a pomluvami až k fyzickém násilí, které občas končí i smrtí. V dnešním koloritu jsou to nadávky typu: paranoia, esoterika, sekta a mnohé další. Podle všeho máme velký strach z toho, že se jednoho dne probudíme a zjistíme, že nic z toho, čemu jsme doposud věřili, není pravda. Že celý svět, který jsme si vybudovali, by se mohl zhroutit jako domeček z karet. A z vlastní zkušenosti říkám - tento strach je oprávněný.

Život, který většina z nás žije, není život, který jsme si zvolili. Asi sotva si někdo dá tu námahu, aby si zjistil, jaký život by vést mohl a jaký život vést chce. Dnešní mladiství jsou ve své rodině konfrontováni maximálně s otázkou: "Čím chceš být?" Čímž se myslí – jak chceš vydělávat, aby si měl z čeho platit nájemné atd. Málokterý otec nebo matka řekne svému dítěti: "Dobře si rozmysli, jaký život chceš žít. Začni nad tím přemýšlet. Podívej se jak žijeme my, ale nepřebírej to naslepo, ale o svém životě rozhodni sám. Tvůj život je relativně krátký, proto si dobře rozmysli, co ze svého života uděláš." Co myslíte, kolik rodičů je schopno alespoň toto zkomunikovat svým dětem?

Když jsme mladí, nejsme sice extra nadšení ze způsobu života svých rodičů, nejeden z nás chce žít úplně jinak, ale když odejdeme z domu a začneme žít svůj vlastní život, tak po několika letech se téměř vše začne velmi nápadně podobat tomu rodičovskému. Vstát, pracovat, pobavit se, zalehnout. Vstát, těšit se na víkend, pracovat, pobavit se, nějak přežít do víkendu, do dovolené, do důchodu…. Po dvaceti letech „nuceného spolužití“ s rodiči nebo rodičem je málokterý z mladých připraven začít vlastní, samostatný život, byť by si to co nejvíc přál. Proč? Jeho mysl, celé jeho myšlení je zahlcené myšlenkami a přesvědčeními, které snad tisíckrát slyšel od svých rodičů, a které byl vlastně donucený od nich převzít, protože za to dostával jejich pochvalu a pozornost. Každé dítě chce psychicky přežít, tzn.dostat alespoň minimum uznání, pochvaly, pozornosti a lásky. Udělá pro to cokoliv. Přizpůsobí se ze všech svých sil. Na začátku má sice množství svých vlastních impulzů, přání a nápadů, ale všechno to, co se liší od normy rodičů a stáda, je mu vymluveno nebo je nuceno si odvyknout. Stává se z něj další stádový člověk, jejímž cílem života je práce, aby to někam dotáhl, získal peníze a trochu či více slávy, aby si po práci užil co nejvíc zábavy a komfortu. Takto si většina lidí představuje úspěšný život. Odpovězte si sami jaká je vaše představa - koncept - úspěšného života. A možná Vám to takto stačí.

To, co už mnoho set let považujeme za výchovu, je jen obyčejná drezúra. Děti a mládež jsou nuceni převzít náš způsob myšlení, komunikace a jednání. V podstatě jsme učení odmítat jinak smýšlející lidi, ty co nějakým způsobem vybočují z řady. Ti všichni nám vadí, štvou nás a nahánějí nám strach. Potřebujeme tzv. přitakávače. Chceme klid, radost, pořádek. Generace rodičů by klidně mohla vyvěsit transparent: Děti, nerušte náš spánek!

V podstatě jsme to dotáhli k vysokému životnímu standartu, jak to nazýváme. Dokonce i nezaměstnaní si dnes zpravidla mohou vychutnat výdobytky jako je ústřední topení, tekoucí teplá voda, pevná linka, mobil, kolo, někteří i auto, počítač, ledničku a mnoho dalších. Tzn. z materiálního hlediska má drtivá většina z nás toho pro život víc než dost. Umřít hladem nebo umrznout nemusí prakticky nikdo. Náš tzv.pokrok z materiálního hlediska je neuvěřitelný. Zkuste si představit, že by vaše praprababička na týden vstala z mrtvých a vy byste jí museli vysvětlit všechny současné technické vymoženosti. Asi by jí od údivu „spadla brada“. A chci upozornit především mladší ročníky, že cca před 60 lety byla tato krajina ve zuboženém stavu. Zkuste si představit ten protiklad – tehdy a dnes.

Mnozí ze starších ročníků často argumentují, že jsme to přece někam dotáhli. Tak se ptám: "Kam přesně jsme to dotáhli?" Podle mého jsme to dotáhli k národu spáčů, uštvaných konzumentů, do značné míry nemocných nebo trpících nějakými závislostmi. Několik miliónů lidí na svoje „zástupce a vůdce“ v politice a hospodářství trvale nadávají jako děti na svoje rodiče a všechno zlé dávají za vinu právě jim. Zdá se, že naší hlavní zábavou je odsuzování a stěžování si na všechno nepříjemné ve svém životě bez toho, abychom se zamysleli nad tím, proč ty všechny nepříjemnosti – nemoci, ztráty, neúspěchy, zklamání, podvody, strachy a ostatní okolnosti - do našich životů vstupují?

Jsme národ tupě konzumujících bytostí, ke kterým se hodí charakteristika typu – nevědomost, rutina, nespokojenost, odsuzování sebe a ostatních, konkurenční myšlení plné závisti, žárlivosti, strachu, strachu a ještě jednou strachu?  Dosáhli jsme velké pokroky v materiální oblasti, pokrok v technice. V nemateriální oblasti - duchovní (spirituální) – tedy jako duchovně-duševní bytosti jsme dosáhli patrně přesný opak. V každém případě je tam obrovská mezera mezi vnějším blahobytem našeho života a vnitřním uspořádáním našeho života, kterou není možné nazvat blahobytem.
Náš vnitřní život není nijak růžový. A to tu jde.

Pokud jste dočetli až sem, díky za vaši trpělivost, ať je pohnutkou k ní cokoliv. Jsme na začátku. Začněme být k sobě upřímní a to radikálně pokud jde o nás a náš život. Udělejme si – a nejen dnes – inventuru ve svém žití. Jak? Je to jednoduché. Odpovězme si zcela upřímně na několik následujících otázek:

Žiji právě teď život, o kterém jsem snil a který jsem chtěl žít? Vzpomeňme si na svoje plány z mládí, určitě jich pár bylo…..

Jsem spokojený sám se sebou, se svojí prací, se svým životem?

Vím v tomto životě, co chci žít?

Mohu se považovat za tvůrce svého života nebo jsem spíše oběť – oběť ostatních lidí a okolností?

Žiji s radostí a nadšením?

Dělám ve svém životě přesně to, co dělám rád?

To co dělám, prožívám s velkou pozorností a láskou?

Prožívám dny svého života bděle a vědomě?

Svůj život prožívám jako něco vzrušujícího a dobrodružného nebo spíš jako výsledek rutiny?

Doporučuji si tyto otázky klást znovu a znovu a upřímně si na ně odpovídat. Zjistíme, jak jsme na tom.

.........................................................................................................................

Život je v mých očích něco hodnotnějšího, vzácnějšího než jsme mohli kdy tušit. Ta vzácnost se ale neotevře automaticky, pro spáče ne. Mnohým z nás se v určitých okamžicích života dějí různé nepříjemné události – nehoda, nemoc, ztráta milovaného člověka – buď zemře nebo nás „jen“ opustí, ztráta zaměstnání, hluboký konflikt s někým, kdo nám leze na nervy aj. S takovými událostmi se většinou setkáváme hlavně mezi 35 – 50 rokem svého života, ale není to pravidlem. Tyto otřesy přicházejí do našeho života, abychom se probudili. Komukoliv se něco podobného děje, chápejme to jako volání života, ukryté v události. Spíme a potřebujeme se vzbudit. Potřebujeme žít svůj život - být sami sebou. Naše srdce netouží po novém autě, po další luxusní dovolené, po nové práci, ani po novém partnerovi. Určitě jste si již všimli, že nás tyto „novinky“ nenaplní tak, jak jsme čekali. Ani nemohou. To jsou jen šidítka na krátkou dobu, kterými se snažíme „ucpat díru“, nasytit naši potřebu hluboko uvnitř po sebeuvědomění. Toužíme se vrátit „domů“.
Každý z nás nosí v srdci tuto touhu. Jde o stav naprosté přítomnosti a bdělosti. Prozkoumejme nejdůležitější oblasti svého života. A co je nejdůležitější? Vztah k sobě samému. To se nikde neučí, hlavně ne ve škole. Jak zacházíme sami se sebou? Tak je nám to vzdálené, tak je to z nás vymazané, že máme 40-50 let, když zjistíme, že něco takového existuje. Prý existuje nějaký vztah sám se sebou? No teda….

Mnozí mohou namítat: "Proč? Stejně celý den chodím sám se sebou." Nedokážeme si ani představit, že bychom energii a soustředění mohli zaměřit na oblast, jak zacházíme sami se sebou. Pro někoho je to naprostá novinka – mohu se ptát jak zacházím sám se sebou, jak o sobě přemýšlím. A odpovědi jsou hodně důležité – určují náš život. To co žijeme. Tak jak o sobě přemýšlíme, tak se vnímáme a tak k nám přistupují i ostatní. Pokud si o sobě myslíme, nejsem nic extra, nosíte na pomyslném tričku nápis: Nic extra. Ostatní se tak k nám chovají a my se urazíme. To jsou věci….. Pokud se nenaučíme jako děti, v mládí anebo později přistupovat k sobě s láskou a respektem, ostatní se k nám budou chovat také pohrdlivě, budou nás kritizovat. Hodně lidí dodnes nechápe, že i přesto, že přečetli stovky knih, jsou vzdělaní, proč se jim to děje. Čím pohrdavěji jsme se naučili o sobě smýšlet, kritizovat se a namlouvat si – jsem neschopná, jsem nepořádný, jsem nedochvilná, postrádám disciplínu, nesnáším svůj vzhled, jsem tlustá – prostě jsme naprosto nemožní!! Všechno co se vám „venku“ děje, všechno s čím k nám ostatní lidé přistupují – slovy, pohledy, chováním – jsme si objednali. Bez toho, aby jsme si toho všimli. Ano – náš život je naše objednávka. Je to zrcadlo, jak se chováme sami k sobě.

Chceme změnu? Asi ne. Nebo ano?

Naučme se k sobě slušně chovat znovu, přistupovat k sobě s respektem, pozorností a vděčností, od začátku a při plném vědomí. A je jedno kolik nám je let.

Ještě pořád vás doslova přepadají pochybnosti, výmluvy, omluvy a obranná opatření s obsahem o nesmyslu? Tak si dejme po tom dlouhééém textu malý praktický pokus.

Dopřejme si soukromí 15 minut tam, kde máme doma to největší zrcadlo. Postavme se před něj bez oblečení a bez znamená úplně bez. A jednoduše tam 15 minut stůjme a dívejme se na svoje tělo. A zaposlouchejme se do myšlenek, které poběží.
....V životě jsem se tak dlouho na sebe nedíval, a to je mi 60! 15 minut! Na CO sa mám tak dlouho dívat! Dívá se na mě nějaký smutný chlap! Panebože, ten je ale smutný! Vítejte v "TADY A TEĎ".

To, co v zrcadle vidíme, ženské nebo mužské tělo, které tam stojí a dívá sa na nás ze zrcadla, to je náš výtvor. Proč? Toto tělo jsme vytvořili my, za posledních 30, 40, 50, 60 let. Jak? Našimi hlavními myšlenkami o sobě a o životě. Tělo je sochou našich myšlenek. Našeho přístupu k sobě samému uvnitř. Výsledek postoje k sobě samému. Myšlenky a city, které chováme vůči sobě samým, přetvořily naše telo v to, co vidíme v zrcadle. Tělo nemůže za to, jak vypadá. Jen nám slouží - nemá svoji vlastní vůli.
A my teď stojíme před zrcadlem se všemi těmi myšlenkami o sobě, před svým vlastním výtvorem a slyšíme, jak říkáme:
"P-a-n-e-b-o-ž-e!!!!"