Jste právě zde: Články > O rodičovství netradičně > 
21.9.2017 : 5:26

O rodičovství netradičně aneb krok za krokem trochu jinak

Lezu po čtyřech a hledám kolečko z umělé hmoty, které upadlo z autíčka mé starší pětileté dcery. Už jsem se dívala všude a teď začínám znovu od začátku. Je to hračka za pár korun, ale Ráďa brečí. Má to autíčko moc ráda. Dívám se do všech koutů: za gauč, pod nábytek.... Unavená a naštvaná se s odporem pohybuji tímto zaprášeným a cizím světem. Dcera mě s obavami sleduje, řídí pátrání, radí. Zatímco pokračuji v hledání, napadají mě různé myšlenky. Proč to proklaté kolečko vlastně hledám? Ptám se sama sebe, jak jsem se mohla takhle snížit. Snad bych nemusela uspokojovat každý její rozmar. Přemýšlím, jak se můj život změnil od té doby, co se mi má první dcera narodila, a kolik času věnuji namáhavým a banálním činostem. Někdy mám pocit, že jsem vězněm šíleného tyrana. Snažím se vzpomenout na jméno jednoho psychiatra, podle kterého je rodina ohniskem šílenství, ale nemohu na ně přijít. Stejně je to jedno.....

Pak se něco změní. To, že se zabývám takovými maličkostmi, mi díky nějakému zvláštnímu vnitřnímu mechanismu dává pocit, že jsem větší a přichází zvláštní druh energie, docela příjemný. Cítím, že když se k dítěti chovám ochotně, když se do něj vcítím, uleví se mi. Čas od času mi dělá dobře opustit prostory plné světla, kde všechno má svůj smysl a účel, a po kolenou se jako učiněný zoufalec potloukat tímto němým a šedým světem zapomenutých úlomků. Neberu se tak vážně a jsem trochu laskavější. Nakonec nacházím i to kolečko, zapadlo do škvíry mezi skříněmi. Velké vítězství. Autíčko je teď celé, svět už zase funguje. Radulka se usmívá.

A takto mě napadají ty nejlepší myšlenky. Nic oslnivého, ale když je dám dohromady, je z nich slušná sbírka a jedna s druhou neuvěřitelně zapadají do probíhajícího životního období.  Jistě, kdysi jsem byla mnohem svobodnější. Mohla jsem si číst, psát, přemýšlet. Mohla jsem v klidu poslouchat dobrou hudbu od začátku do konce a zabývat se tím, co povznáší mysl nad omezenou osobní sféru. Každodenní rutina mi připadala jako nepříjemné rozptylování, ne-li přímo jako otrava. Teď hledám kolečka. Když den končí, jsem naprosto vyčerpaná.

A přece se mi život zdá mnohem bohatější a hlubší. Pochopila jsem, že příhoda, jakkoli banální a mrzutá, v sobě skrývá velké překvapení a možnosti změny, a někdy i záblesky moudrosti. Život s našimi dětmi nás obohacuje a proměňuje. Je to, jako kdybychom chápavěji a pozorněji než obvykle procházeli rychlokursem, který nás provádí základními životními zkušenostmi: láska, krása, nevinnost, hra, bolest, smrt.... všechno se najednou jeví v jiném světle.

Je krásný večer na konci léta. Vzduch je čistý a já sedím s Romankou, se svojí mladší, několikaměsíční dcerou na terase. Mám ji v náručí a cítím, že je neuvěřitelně blízko. A ona si pro sebe něco brumlá: usíná. Její hlas zní jako nějaký podivný zpěv, něžný, krásný. Připadá mi, že si k hrudi tisknu poklad, který mi byl svěřen. Který nám byl svěřen, abychom se o něj postarali. Zázrak, jehož růstu máme tu čest každý den přihlížet. A teď mě naplňuje údivem její hlas: hlas, který nic neříká, protože ještě neumí a možná ani nikdy nebude umět tvořit slova, a přece říká všechno, protože v něm slyším radost a klid dítěte, které se cítí dobře a odevzdává se spánku. Jednou rukou ji podepírám hlavu a cítím, jak ji její broukání rozechvívá. Tyhle lehké otřesy mají tajemnou moc. Vstupují do mne, šíří se i ve mně. Bezprostředně na mě přenášejí její nevinnost. Uvědomuji si i děsivou myšlenku, která mou mysl vězní už několik dní, že život je a bude náročný, protože je už jasné, že naše mladší dcera nebude pro společnost normální, ale těžce handicapovaná. A já.....normálně z této myšlenky šílím, je to zvláštní, do těla se mi v tomto okamžiku vlévá něco neznámého a přitom tak důvěrného, celý prostor se tím naplňuje ...... co to je? Cítím "jen" obrovskou vděčnost. Nevím proč........

Uběhlo několik let, dcery jsou dnes "velké holky". A co já? Já naštěstí taky. Myslím, že jsem pod jejich vlivem konečně dospěla.

Po tom, co jsem po narození své mladší dcery prožila, už nejsem a ani nemohu být stejná jako dřív. Změnila jsem od základu běh svého života a hlavně pohledu na něj. Život mě předložil k nohám ty nejnáročnější situace, v nichž bez milosti vyšly na světlo všechny mé slabosti a nejistoty. A přesto, že to je děsivé, právě tyto situace asi nejvíc přispěly k mé proměně. Byla jsem odhalena. Jako by mi handicapovaná dcera nastavila nelítostné zrcadlo.Všechny mé teorie a naučené věci  se zhroutily jako domeček z karet. Ztratila jsem všechny jistoty a mnohokrát se ocitala v koncích. 

Jako rodič jsem byla dětmi vyždímána, otlučena, poraněna, zdeptána, ale nikdy ušetřena. Při mnoha příležitostech se moje děti s ďábelskou intuicí dotkly mých nejskrytějších slabin. Způsobem více či méně namáhavým a bolestivým ze mě udělaly jiného člověka, než jsem byla dřív. A myslím si, že žádné psychoterapeutické sezení, žádné rozjímání v ústraní, žádné setkání s orientálním guru by to nemohlo udělat lépe. Děti jsou totiž něžné, čestné, originální, nadšené, spontánní a je jedno jaké jsou, jejich blízkost nás obohacuje a mění. Tím, že žijeme se svými dětmi, můžeme růst. Můžeme rozvíjet smysl pro humor a trpělivost, prohlubovat jakousi tajnou inteligenci srdce, učit se nacházet poklady ukryté v banální každodennosti. Ti vytrvalí mohou změnit běh svého života přímo neuvěřitelným  směrem.

Ale to není všechno. Má to háček..... Děti sice mohou způsobit změnu v chování rodičů, ale může to být i změna negativní. Jsem přesvědčena, že u někoho role matky  či otce může znásobit neurózu. Máme-li ve zvyku chovat se ukřivděně, tak si přijdeme na své. Jestliže jsme žárliví, máme na koho se soustředit. Jestliže rádi kontrolujeme druhé, nemohli jsme si přát nic lepšího. A co dodat o úzkostných obavách? Děti jsou výbornými objekty pro děsivé představy. Co z toho plyne? Rodičovské "řemeslo" může být odsouzeno k otroctví a neuróze nebo naopak  uchvacujícím výletem do neobjevených světů. Co nás přivede na tu nebo na onu cestu? Já mám zkušenost s obojím a pokrok jsem zaznamenala až s ochotou se i s nasbíranými dogmaty a poučkami jak se má žít  - otevřít a učit se. Na začátku je potřeba ochota učit se. Opustit iluzi o vlastní neomylnosti a postu velkého dospěláka, který sbaštil všechnu moudrost světa, kterou bude předávat svým dětem. To je totiž velký lidský omyl a v podstatě mýtus. Děti jsou pro nás tím, čím my si myslíme, že jsme my pro ně. Jestliže jsme otevření a připraveni si hrát, jsme na dobré cestě. Obvykle přemýšlíme o tom, co můžeme své děti naučit. Já zkusila opak - co se od nich mohu naučit já. Proč něco zbytečně mentorovat - to co se chtějí naučit ode mne, stejně vidí v každodenním životě, protože děti se stejně učí nejlépe nápodobou. V tomto případě je dobré se možná zamyslet, jaký život žijete a co svým dětem tímto "sdělujete" (ale to by byla kapitola sama pro sebe). Druhá věc, která nás může zachránit před zešílením, je zapamatovat si jednou provždy, že práce rodičů, ačkoliv je tak prostá a všední, má obrovský význam, který nevidíme. Nejde o to, děti měnit, ale vytvořit pro ně prostor v době, kdy ještě nemají rozvinuté svoje schopnosti a provést je takto do období, kdy se o sebe již postarají samy. Děti se rodí v podstatě již hotové a jen oni vědí, co potřebují, co je důležité v jejich životě. My můžeme jen přihlížet a učit se od nich. Pokud je volbou tato cesta, čekají Vás na ní možná i zázraky, které se vymikají zdravému rozumu. Cesta rodiče je něco víc než pouhý výlet. Poskytuje nám sled zkušeností, které nám mohou odhalit hluboký smysl života.

Čím více jsem se učila od svých dětí jiný pohled na život, čím více jsem postupovala dopředu, tím víc jsem si uvědomovala nějaký zvláštní bod, někde blizoučko. Jakoby na chvíli zmizely všechny mé pocity nespokojenosti, výčitky svědomí, touhy - a bylo to. Přišel  zvláštní, nepopsatelný klid - jakoby mě houpalo moře, stála jsem na místě, ale i přesto mnou něco jemně hýbalo, neskutečně jemně a já dospěla v tom krátkém okamžiku ke zjištění, že nic nepotřebuji, že už vlastně všechno, co potřebuji - mám a že právě v tom životním chaosu je skrytá dokonalost. Že v tom ohromném vesmíru je místo i pro mě -  právě tam, kde jsem teď. A tam mě, přes každodenní pochybnosti, námahu a obavy, krok za krokem dovedly právě moje děti.

Mladší dcera měla diagnózu "celoživotní živořící ležák neschopný se o sebe postarat v nejmenším detailu". Dnes je to stále a pořád naprosto úžasná bytost - samostatná čtvrťačka. Její těžký handicap se posunul do pásma lehkého stupně. Stalo se to v době, kdy jsem přestala měnit děti k obrazu svému, ale přijala je takové jaké jsou. Učila jsem se respektu k nim a jejich životu a naučila se tím konečně respektovat i sama sebe. Snažím se už nespoléhat na umělé jistoty (ještě mi to moc nejde), ale vnímat to, že jedinou jistotou v životě je stále ta jemná přicházející a odcházející změna. Ten mořský koloběh......A my na Zemi  k tomu máme i názornou ukázku......Všem kdo milují moře doporučuji alespoň jednou za rok si tuto energii připomenout a nasát. A děti vezměte sebou, taky si potřebují odpočinout. Život s rodiči je totiž velká fuška! Nevěříte? Tak si zkuste vzpomenout na život s těmi svými. 


Jitka Pivoňková
zakladatelka těchto stránek


P.S. Webovky jsem založila proto, že mám v péči postižené dítě, které je k tomu všemu ještě levák a český trh nenabízel žádné pomůcky pro levou ruku. Stránky mají hlubší smysl než jen téma leváctví, což zaznamená každý, kdo si pročte pár článků.

Přeji příjemný výlet do mnohdy neznámých míst a odlišných úhlů pohledu na žití na této planetě.