Jste právě zde: Články > Starej se o sebe > 
21.9.2017 : 5:23

Starej se o sebe aneb začneme hned, i když pozdě, protože později už by nemuselo přijít

Být zdravý je přirozený stav a každý z nás má po ruce prostředky, jak tohoto stavu dosáhnout. Domnívám se, že rozumná kombinace jasného myšlení, humoru a sebedůvěry jsou součástí, které dohromady tvoří zdravý život. Přestaňme věřit na fantastické vzorce a výlety do minulosti, abychom zjistili, že nás „nutili na nočník“, a že tedy je za naše neštěstí zodpovědný někdo jiný.
Pokusíme se osvětlit si příjemný způsob, jak se vnořit do života – způsob, který vychází ze zodpovědnosti a loajálnosti k sobě samému společně s chutí do života a přáním být všechno, co se v daném okamžiku rozhodnete být. K pochopení principů efektivního života člověk nepotřebuje doktorát psychologie. Tyto principy se nelze naučit ve škole ani je nenajdete v odborných knihách. Učíme se je tak, že se začneme zajímat o sebe a něco s tím uděláme. Cílem takového přístupu je, abychom si v co nejširší míře dokázali pomoci sami. Začneme se na svůj život dívat z pohledu toho, co jsme si vybrali nebo kdy jsme určité volby odmítli a tím se všechna odpovědnost za to, co jsme a jak se cítíme, přesouvá na nás. Jsme celkovou sumou toho, co si vybereme a s dostatečnou motivací a snahou se můžeme stát vším, čím chceme být. Je s tím přímo i nepřímo spojena nutnost starat se o přítomné okamžiky. Existuje totiž jediná chvíle, kdy můžeme cokoliv zakoušet, a to je nyní – právě teď. Přesto se však většina prostoru, který máme stráví tím, že se zabýváme minulými nebo budoucími zážitky.  

Jak souvisí naše pohoda a IQ

Začít se starat sami o sebe znamená zbavit se některých rozšířených mýtů. Jedním z nich je mýtus, že inteligence se měří na základě naší schopnosti řešit složité problémy, číst, psát a počítat na určité úrovni a rychle řešit abstraktní rovnice aj. Tento náhled na inteligenci považuje formální vzdělání a zběhlost v knihách za skutečná měřítka osobního naplnění. Podle mého se tím jen podporuje intelektuální snobství, které sebou přináší některé demoralizující důsledky. Začali jsme věřit tomu, že někdo s několika tituly, který se vyzná v nějaké školské disciplíně (matematika, věda, velká slovní zásoba, paměť na drobnosti, rychlé čtení…) je „inteligentní“. Přitom jsou však blázince plné pacientů, kteří všechny tyto podmínky splňují – stejně jako těch, kteří nesplňují ani jednu. Podle mé životní zkušenosti je pravdivějším měřítkem inteligence, „plný život“ – život, který se žije každý den a v každém okamžiku každého dne. Jestliže jsme šťastní, jestliže z každého okamžiku dostáváme maximum, pak jsme inteligentní v tom pravém slova smyslu. Schopnost řešit problémy je užitečným přídavkem k tomuto stavu, ale pokud víme, že i při své určité neschopnosti vyřešit určitý „problém“ si pro sebe můžete zvolit „pocit štěstí“ nebo alespoň odmítnout „pocit neštěstí“, jsme inteligentní. Jsme inteligentní, protože vlastníme nejdokonalejší lék proti fikci zvané nervové zhroucení. Možná někoho překvapí informace, když se dozví, že nic takového jako nervové zhroucení neexistuje. Nervy se nezhroutí. Pokud bychom - virtuálně řečeno – někoho rozřízli a hledali zhroucené nervy, žádné nenajdeme. Ale slovní spojení použijeme v textu pro názornost…. ;-)
Inteligentní bytosti se nervově nehroutí, protože se starají sami o sebe. Vědí, jak si zvolit život místo deprese, protože objevili dar, jak se vyrovnat s problémy. Všimněte si, že není uvedeno řešit problémy. Místo toho, abychom svou inteligenci měřili schopnosti problémy řešit, měříme ji na základě své schopnosti zůstat hodnotní bez ohledu na to, zda se problém vyřeší nebo ne. Můžeme se začít považovat za skutečně inteligentní na základě toho, jak se rozhodneme cítit tváří v tvář i nepříjemným okolnostem. Každý z nás musí v životě svádět více či méně stejné boje. Každý, kdo se musí na kterékoliv společenské úrovni stýkat s jinými lidskými bytostmi, má podobné potíže. Neshody, konflikty a dělání kompromisů tvoří nedílnou část toho, co znamená „být člověkem“. Stejně tak finance, stárnutí, nemoc, přírodní katastrofy a nehody jsou věci, které přinášejí problémy asi všem lidským bytostem bez rozdílu. Někteří z nás to však umí zvládnout, vyhnout se i přes nepříznivé okolnosti sebezničujícímu zoufalství a pocitu neštěstí, zatímco ostatní propadají panice, upadají do apatie nebo se nervově zhroutí. Ti, kdo považují problémy za běžnou součást života a neměří štěstí pomocí nepřítomných problémů, jsou nejinteligentnější ze všech. Zatím je to druh ohrožený a vyskytují se nejméně často. 
Naučit se být dokonale svými vlastními pány znamená začít používat zcela nový „myšlenkový“ proces a to může být obtížné, protože v naší společnosti se proti osobní zodpovědnosti jednotlivce staví příliš mnoho sil. Musíme vycházet ze své vlastní schopnosti cítit v jakémkoliv okamžiku přesně to, co cítit chceme. Možná jste vyrostli v přesvědčení, stejně jako já, že své vlastní city nedokážeme ovládat, že zlost a strach, nenávist stejně jako láska, vzrušení a radost jsou věci, které se prostě stávají. Že jedinec je nemůže ovládat - prostě je musí přijmout. Když se stane něco smutného, začneme zcela přirozeně cítit smutek a budeme doufat, že se brzy přihodí něco příjemného, abychom se zase mohli cítit dobře. Tak pro tuhle možnost je vhodné zmáčknout ve svém žití delete.

Vyberme si jak se chceme cítit
City nejsou nic, co by na nás jen tak přicházelo. City jsou reakce, které si sami vybíráme, pokud své city „ovládáme“. Nemusíme si vybírat takové reakce, které nám ubližují. Jakmile zjistíme, že cítíme to, co se rozhodneme cítit, budeme na nejlepší cestě k „inteligenci“ – na cestě, ze které nevedou žádné odbočky k nervovým zhroucením. Tato cesta bude pro nás zcela nová, protože jednotlivé city budeme chápat jako jednu z možností, a ne jako nezbytnou součást života. V tom spočívá samotný základ osobní svobody. Mohu vás vyzvat, abyste mysleli na růžovou antilopu, a vy si představíte zelenou, normálního jelena nebo cokoliv, co si budete chtít přestavit. To, co se v naší hlavě objeví v podobě myšlenky, určujeme jen my sami. 
Pokud tomu nevěříte, odpovězte na otázku: „Pokud své myšlenky neovládáte, kdo je tedy ovládá?“ Váš partner, šéf nebo maminka? Jestliže vaše myšlenky ovládají „oni“, stačí, když je pošlete na terapii, a hned se budete cítit lépe… Sami víte, že tomu tak není.... :-)
Svůj myšlenkový aparát ovládáme pouze my a nikdo jiný (s výjimkou podmínek naprostého vymývání mozku nebo experimentálních podmínek, které ještě nejsou běžnou součástí našeho života…tedy snad, a pokud ano o to více bychom měli na sobě zapracovat). Nikdo nám nemůže vlézt do hlavy a přejmout myšlenky v podobě, v jaké je zažíváme právě my. Své myšlenky skutečně ovládáme a svůj mozek můžeme používat podle svého vlastního uvážení. Každému pocitu předchází myšlenka. Tím pádem je závěr nevyhnutelný. Jestliže ovládáme své myšlenky a naše pocity vycházejí z myšlenek, dokážeme ovládat své pocity. Tyto pocity ovládáme tedy tak, že ovládneme myšlenky, které jim předcházejí. Zjednodušeně řečeno – myslíme si, že nám lidé nebo věci působí pocit neštěstí či nepohody, ale to není přesné. Cítíme se nešťastní na základě toho, co si o lidech nebo věcech myslíme. 

Stát se svobodným a zdravým člověkem znamená naučit se myslet jinak
Stejná logika platí pro všechny události, věci a názory druhých. Nejsme nešťastní z toho, že někdo zemřel, nemůžeme být nešťastní, dokud se o jeho smrti nedozvíme. Takže vlastně nejde o smrt, ale o to, co si o ní myslíme sami. Vyrůstali jsme v kultuře, která nás naučila, že za své pocity nejsme zodpovědní, i když logika dokazuje, že za ně zodpovídáme za všech okolností. Naučili jsme se celou řadu rčení, která používáme na obranu proti skutečnosti, že jsme pány svých citů a nejen to. 
Pár příkladů, které většina z nás omílá stále dokola:

  • Zranil jsi mé city.
  • Jsem z tebe celý nešťasný.
  • Je mi z něj nanic.
  • Přivádíte mě do rozpaků.
  • Hrozně mě vzrušuje.
  • Kvůli tobě jsem si připadal jako blázen.

A tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Zkusíme teď seznam přepsat tak, aby byl přesný a odrážel skutečnost, že své pocity ovládáme a vycházejí z toho, co si o různých věcech myslíme. 

  • Zranila jsem své city tím, co jsem si řekla o tvé reakci na mě.
  • Jsem ze sebe celý nešťastný.
  • Způsobil jsem, že je mi nanic.
  • Přivádím se do rozpaků.
  • Sotva jsem s ní, hrozně se vzruším.
  • Připadal jsem si jako blázen kvůli tomu, že jsem tvé názory na mne považoval za důležitější než svoje vlastní, a protože jsem předpokládal, že ostatní udělají totéž.

Poučení je naprosto jasné nebo snad ne? 

My - a nikdo jiný - odpovídáme za to, co cítíme. Cítíme to, co si myslíme, a můžeme se naučit jinak smýšlet o čemkoliv – pokud se k tomu odhodláme. 
Je to jednoduché – jen začít a vytrvat.

♥ Doporučení či virtuální pomoc a opora v nesnázích při orientaci v nové dimenzi ♥
1.pravidlo
 - vždy máme možnost volby - jsme svobodní a rozhodujeme se za sebe
2.pravidlo - jsme 100% zodpovědni za to, co žijeme
3.pravidlo
 - život je "ukryt" v přítomnosti, hledejte jej tam a až jej najdete, už tam i zůstaňte
4.pravidlo - všichni jsme si rovni - opravdu všichni

www.homeward.cz

Dopřejte si zážitky a aktivujte pravou hemisféru... a přiznejte si, jak jste na tom

Taky jste na tom podobně? Aneb krok za krokem dokráčíme, když kráčet chceme...

Co zasejete, to sklidíte...