Jste právě zde: Články > Přeučený levák >

9.9.2010 : 0:10

Články

Přeučený levák - někdo naprosto jiný

Jsem levačka.... Díky tomu se řadím k oné menšině, na níž začíná brát pravoruce orientovaný zbytek lidstva ohled teprve v posledních letech. Proto jsem také levačka přeučená, což je však u mnoha leváků určitých generací běžné. Dříve bych si dovolila tvrdit, že téměř všechno kromě psaní a pár maličkostí dělám levou rukou. Nebyla by to ale pravda. Mnohem výstižnější by bylo říci – naučila jsem se poradit si ve světě praváků. Téměř všechny stroje, přístroje a nástroje jsou stvořené pro praváky. Při manipulaci s otvírákem konzerv, šicím strojem a mnoha dalšími jsou leváci postaveni „mimo hru“. Že si toho lze jen stěží všimnout? To je patrně tím, že většina leváků je schopna se přizpůsobit. Z toho lze víceméně odvodit jednu z mnoha předností leváků – jsou přizpůsobiví a oplývají značnou fantazií a kreativitou. Jak jinak by dokázali vyzrát na všechny ty pravácké „nesmysly“. Zvykla jsem si otevírat láhev s vývrtkou pro praváky, natahovat hodinky či obsluhovat počítačovou myš pravou rukou a stříhat „normálními“ nůžkami. Ale neobešlo se to bez následků a nejsou příliš příjemné, jak pro mě, tak pro moje okolí.

Vlevo a vpravo si prostě pletu

Nevím jak ostatní leváci, ale patrně si doživotně budu plést pravou a levou stranu, prostě mi to stále nějak nevychází. Stýskala jsem si, že si asi nebudu moci udělat nikdy řidičák. Také si se mnou učitel autoškoly užil, když nahlásil odbočit vpravo a já v klidu vyhodila levý blinkr a odbočila zcela opačně - vlevo. Tato nesrovnalost není na újmu ostatních řidičů, ale nutno říci k utrpení navigujících spolujezdců. Řidičák jsem dostala, protože to byla jediná nesrovnalost, kterou jsem „vynikala“, ale trpím jí stále. Moji blízcí si ovšem zvykli. Kdykoliv se mnou někam jedou a navigují, při odbočení prostě ukážou rukou a vysloví kouzelné slůvko „tam“. Pokud jde o správný směr, ten najdu vždy. I bez mapy města nebo ulic přejedu nebo zabloudím málokdy. Mám v sobě jakýsi vnitřní kompas, ukazatel směru, který je velmi spolehlivý a jimž se mohou pochlubit téměř všichni leváci. Mimochodem před několika lety jsem strávila pár chvil v Austrálii. Bylo to něco báječného. Od prvního okamžiku mi ježdění autem šlo naprosto skvěle. Ano, konečně při něm bylo všechno, „jak má být“. Vychutnávala jsem si jízdu plnými doušky – a kromě toho jsem si mnohem méně pletla levou a pravou. Když jsem se vrátila zpátky do Evropy, byla pro mě v prvních dnech silniční doprava životu nebezpečná. Byla jsem – přesněji můj mozek byl – zcela zmaten a dozajista jsem mátla i ostatní účastníky silničního provozu. Je možné, že v této zkušenosti bylo cosi znát z onoho nebezpečí, které s sebou nese přeučování leváků na praváky a před nímž se dnes varuje. Vlevo a vpravo ve světě, v přírodě vlastně neexistuje. Tyto fiktivní pojmy jsou totiž pouhými výplody mozku, jež navíc vždy závisí na míněném směru, kterým se např.díváme nebo jedeme, kterým teče řeka nebo vede cesta. Tehdy představuje vlevo a vpravo pomůcku, jak se orientovat a to ještě s přihlédnutím k tomu odkud se díváme, protože všechno má dvě strany – ovšem která je ta správná?

Můj silný "opoziční" duch

Dost často mám sklon k odporování, tzv. postoj ano, ale... V určitých obdobích mi tento zvyk dělal doslova radost – moci kritizovat a být v opozici. Mám přijatelné vysvětlení – tento návyk vznikl patrně jako kompenzace, jako protipostoj k odporu, který jsem od malička u ostatních vzbuzovala. Když je někdo stále kritizován kvůli určitým nápadným vlastnostem (jako kvůli neustálému pletení si pravé a levé strany aj.), začne se jednoho dne bránit, a čím jiným než protikritikou. Vyvinulo se ve mě jakési vnitřní přesvědčení, že pokud budu dost kritizovat, budou jednou ostatní dělat přesně to, co chci zase já. Vždyť u mě toho dosáhli – stal se ze mě pravák – a teď jim to vrátím i s úroky. Vím jak je těžké odvykat si tento „zlozvyk“. Ale jde to. S přívětivým a chápavým okolím se jde naučit pracovat na svém přirozeném charakteru a rozvinout v sobě „to svoje“.

Můj „talent“ na totální zmatení druhého při rozhovorech

Všimla jsem si, že vynechávám a přeskakuji důležité myšlenky, když si s někým povídám a v určité chvíli mi mozek „vypne“, není schopen se soustředit a vypadá to, jako by mi v hlavě začalo nějaké prazvláštní „bojové cvičení“. Je to děsné, když to vím – nechápala jsem, co to můj mozek vyvádí a já jsem vůči tomu naprosto bezmocná. Všimla jsem si, jak získávám čas než si mozek vše dobře srovná a přestane zmatkovat. Jak? Stydím se za to, ale napíšu. Když si začnu uvědomovat, že se dostatečně nesoustředím a mozek začne svůj obvyklý „rituál“. Nejprve zastavím právě přednášený myšlenkový pochod svého diskutujícího partnera a začnu oponovat. To však zase zmate jeho, díky čemuž často celá diskuse začne váznout - a zatím, v získaném mezičase, mám možnost se znovu soustředit a uspořádat si myšlenky. Pro mě jako pro přeučeného leváka je toto chování do jisté míry užitečné, ovšem na diskutujícího se mnou to působí chaoticky a destruktivně. A hlavně – jim jdu občas na nervy. Pokud se k tomu ještě přidá můj sklon skákat lidem do řeči, pak se debata se mnou – přeučeným levákem – může změnit v naprostý „horor“. Každý kdo to zažil, se po čase rozhovorům se mnou vyhýbá, je toho názoru, že se se mnou nedá pořádně povídat a výsledek? Snadno domyslitelný - izolace od okolí a stáhnutí se do zcela obvyklé samoty a pocitu nepochopení. Je to začarovaný kruh. Ale snad se na nás svět naučí, jak je důležité naučit se již v dětství naslouchat vnitřním impulzům a nechat každé dítě se svobodně rozhodnout podle toho, jak to potřebuje pro svůj život. Co jediné jsem byla schopna se naučit – držet se zpátky a když přijde ten zvláštní vjem, kdy mám chuť oponovat, zůstanu zticha. Chvilku mám v hlavě mírný zmatek, ale přejde to a většinou přijdou myšlenky, které už nejsem schopna vyslovit, ale mám zvláštní dar si je v této podobě uchovat a většinou se objeví při dalším rozhovoru a plynou v kontextu. Až se někdy hlava diví, co to pusa mluví....

Komplexní myšlení – chaotická řeč

Jsem sice schopna precizně myslet, ovšem mám potíže s formulací těchto myšlenek. Když se konečně dostanu ke slovu, pak to ze sebe doslova chrlím a přeskakuji z jedné myšlenky na druhou, přičemž často vynechávám slova i celé části vět. Dřív jsem mluvila tak hekticky, že mi ani nebylo rozumět. Nejde stihnout tu rychlost, jakou můj mozek vyvíjí a to ještě k myšlenkám přicházejí v tom zběsilém tempu různé asociace, výsledky, paralely, rozpory aj. Co je důvodem? Nadměrně zatížený , někdy až přetížený mozek v rámci přeučení, který sice přejímá důležité myšlenky, ale ve svém přeučení na to jde nevhodnou cestou. Zvolil okliku přes nedominantní hemisféru a ukázalo se to jako ztrátová strategie. Na někoho působím jako zmatený a roztržitý génius, na někoho jako úplný „debil“ – záleží na úhlu pohledu toho, s kým zrovna jsem.

Maska slabosti

Dávám přednost tomu být podceňována. Baví mě, když mě lidé mají za hloupou. Skrývá se za tím patrně jistá obava ze selhání, protože i když jsem se naučila zacházet se svými potížemi přeučeného leváka, nejsem si svou výkonností zcela jistá. Znovu a znovu mohu v pravorukém světě narazit a také se mi to děje. A přestože už toho o sobě vím hodně, vím že mám talenty, které jsou ojedinělé, zas a zas jsem schopna u diskutujících partnerů vyvolat nechápavé potřásání hlavou. V blízkých vztazích si uvědomuji, jak jsem v některých aspektech nadřazena, současně se obávám toho, že budu zase zraněna, když se občas projevím jako roztržitá a zapomnětlivá. Proto svou sílu skrývám raději za masku slabosti. Jinými slovy - pro jistotu jsem si navykla činit se menší než jsem, abych znovu neselhala. Toto selhání mě totiž zatěžovalo a činilo nejistou již ve škole. Tato maska může být u někoho nošena tak perfektně, že ji přeučený levák dokonce jako masku přestane vnímat. Za ní ale ví, že je silný a co všechno dokáže. Ano, mnohem lépe a efektivněji než pravák, ovšem v mnoha případech se budu držet zpátky. Velmi ráda totiž shrábnu velkou pochvalu a uznání až nakonec. Ano, na tom jsem mimořádně závislá. Proč? Dodnes „trpím“ podvýživou v oblasti pochvaly a ocenění. Proto.

Přeučování – nepřirozený zásah do organizace mozku

Nikdo si dost jasně neuvědomuje, jak dalekosáhlé a hrubé následky má přeučování. Přeučením totiž nedojde k výměně dominance hemisfér! Mnohem více to spíše vede k nadměrnému zatížení až přetížení nedominantní poloviny mozku, a tím k „organizačním problémům“ tohoto orgánu. V jinak perfektní organizaci mozku totiž zavládne naprostý chaos. Tímto způsobem „jede“ takto zatížený organismus na větší obrátky a potřebuje více energie a častěji vyžaduje přestávky. Kromě toho působím na okolí dost křečovitě, nedovedu se v životě pohybovat, tak uvolněně jako ostatní. V konečném důsledku pro a proti cítím silný tlak být vytlačována mimo společnost víc, než kdybych žila „ve zvláštním postavení zdravého leváka“. Žádné přeučování nezůstane bez následků a je dobré si je uvědomovat. Čím větší uvědomění si, tím lepší podmínky pro práci na sobě, tím lépe pro mě a pro moje okolí. Vím, jak sobě i ostatním osvětlit to, co se mi děje a jak mi mohou být oporou a ne brzdou v mém snažení se „stát se právoplatnou bytostí na této planetě“.

Jak dostat do společenského vědomí následky přeučení

Přestože přeučení leváka na pravorukost znamená násilný zásah do jeho mozku, nemusí to být vždy taková katastrofa. Všímám si, že mnoho leváků jen sotva tuší, že většina jejich problémů souvisí s přeučením, protože doba přeučování bývá již dávno minulostí. Mezi tím se člověk – jak to jen šlo – zařídil podle daných skutečností. Jisté vzpomínky však mohou být pro některé horší než ostatní a ty následně ovlivňují, kromě jiného, další žití. Hlavně podvědomě, aniž to tušíme. Já sama prožívám „nepěkné chvilky“, když vzpomínám na některé události ve svém dětství. Postupem času jsem se však naučila rozpoznávat nejen své typické „levácké“ problémy, ale také konstruktivně používat své speciální charakterové rysy. Občas jsem přemýšlela, jestli má smysl se zpětně přeučovat. Ale mě jeden „nekrvavý zásah do mozku stačil“ a pro zpětné přeučení potřebuji v každém případě někoho, kdo mě podpoří a pomůže mi zvládat nesrovnalosti, které určitě při přeučování mohou přijít. Zkrátka a dobře – už asi zůstanu tak jak jsem, protože si docela dobře se vším poradím. Ostatním lidem, když se naskytne příležitost, prostě říkám, že jsem přeučený levák. Často toto upozornění stačí. Většina z nich se dál nevyptává, prostě pokrčí rameny nebo potřesou hlavou. Jak jsem již několikrát řekla, já se sama umím celkem dobře vyrovnat se skutečností „přeučeného leváka“, zato pro moje okolí to bývá trošku těžší. Blízcí už si zvykli a jsou ohleduplnější a citlivější, ovšem v běžném kontaktu s jinými „nevědoucími“ se stále a znovu dostávám do konfliktů. Příliš mnoho toho u mě zkrátka probíhá paralelně, a proto jsem zvyklá dělat více věcí najednou. A pokud narazím na člověka, který je v tomto směru puntičkářský a nekompromisní, pak se nutně a nevyhnutelně dostaneme do sporu. Ale to je život..... nikdo není dokonalý.

A co dál?

Naučila jsem se žít s následky přeučení, těch se už asi nezbavím. Tvoří totiž moji nedílnou část, je potřeba s nimi počítat a jednou provždy je akceptovat. Tak jako jsou lidé nuceni žít se skleněným okem nebo protézou místo chybějící nohy. Ano, jsem dítě doby, která neakceptovala levorukost. Přes všechno, co se mi stalo a stále se mi děje, se považují za docela spokojeného člověka, který v první řadě vede smysluplný život – navzdory tomu, že jsem přeučená levačka a nesu důsledky tohoto nepřirozeného zásahu. Myslím si, že každý člověk může být šťastný, i přeučený levák – jen to míváme občas těžší než to bylo nutné.

Vaše komentáře

17 Komentářů

Komentář:1 Božena píše

ahoj, jsem také levačka a nevadí mi to. Jen poznámka k šicímu stroji- kdysi jsem četla, že ten kdo ho vymyslel musel být levák a myslím si že to je pravda. A ještě k pletení si levé a pravé strany. Já píšu pravou ale kreslím levou, takže při určení směru si vždycky představím, že píšu a nebo kreslím a funguje to. Ahoj

Komentář:2 Katy píše

Jsem taky přeučený levák, píšu pravou, ale umím psát i levou, jen pomaleji, jinak dělám všechno levou.V dětství jsem měla problémy,chodila jsem k dětskému psychologovi.Nejsem manuálně zručná,ale moc ráda pracuji s barvami,malování, kreslím ráda karikatury lidí i zvířat a ráda batikuji látky.

Komentář:3 Kováčová Margita píše

Váš komentář

Hoci mám už 55 rokov, celý život som trpela tým, že som bola preorientovaná laváčka. Moje preučenie sprevádzali zdravotné problémy:

šilhavosť, kŕče svalov celého tela, agresivita. Dodnes neviem určiť ľavú a pravú stranu. Keď som robila skúšky v autoškole, celý večer som rozmýšľala, čo spravím. Na ľavú ruku som si navliekla červenú bavlnku, predstavila som si ruky na volante a hovorila si:

vľavo - ruka s bavlnkou dolu s volantom, vpravo - ruka s bavlnkou hore s volantom.

A tak keď ištrukor povedal vľavo - ja som si rýchlo predstavila volant dolu a až následne som premyslene reagovala. A tak sa mi podarilo auškolu absolvovať.

Keď mal môj syn 3 roky a vedel určiť pravú a ľavu stranu, myslela som si, že mám doma génia.

Ako dieťa v predškolskom veku som nádherne kreslila. Všetky moje výkresy v škôlke končili na výstavke. V 2. triede som nedokázala uchopiť štetec a farbičky do

preučenej pravej ruky. Keď bola v rozvrhu hodín výtvarná výchova, pravidelne som mala teplotu a bolesti brucha počas celej základnej školy. Výkresy na odovzdanie mi kreslila moja najlepšia kamarátka. A to som do mojich 7 rokov mala plný stolík kresieb.

Mnohokrát mám problém s vyjadrením svojich myšlienok. Nikdy som nepochybovala o svojej inteligencii.

Verila som si a snažila sa so svojim handicapom naučiť čo najlepšie prežiť.

V dnešnej dobe som odborníčka na informačné technológie, svoju prácu mám rada a mám jej neustále dosť. Len si tak občas pomyslím, čo všetko som mojou preorientáciou stratila a to mi je ľúto.

Ďakujem Vám za Vašu stránku. Gita

Komentář:4 Míla píše

Ahojky,já jsem stoprocentní levák díky rozumným rodičum.Ale je pravda že má také problémy s pravou a levou strano.5íkám v pravo a ukazuji do leva.Je pravda že u nás na trhu je málo pomůcek pro leváky,třeba pánve: na vylévání majízůžení pro pravou ruku,varné konvice:vodoznak mají taképro pravou ruku atd.atd.V autě mě dělale velký problém pravá noha,něměla jsem takový cit jako v levé,stále jsem chtěla přehodit pedály .Ale naučile jsem se to ,co jiné ho mě zbývalo. zwinker Míla

Komentář:5 anička píše

Díky za tenhle článek, je mi 24 let a od dětství jsem si připadala nemožná, neohrabaná, uzavřená, ... no úplně to samé, co jste tady popisovala. Jasné myšlenky, které neumím vyjádřit... Až za posledních pár dní jsem díky jednoduchým testům zjistila, že jsem přeučený levák. Byl to šok, najednou ale všechno začalo dávat smysl. Začala jsem se učit psát leovu rukou. Nevím, jestli se mi to podaří úplně, ale už to samotné procvičování mě uvolňuje. Cool

Komentář:6 Hanka píše

Jsem 100% levák, byla jsem přeučovaná a protože jsem byla poslušné, hodné dítě, snažila jsem se nedělat problémy. A začalo to: napřed šilhání, potom breptavost, která časem přešla v koktání, tiky, špatná koordinace pohybů a především neobyčejn neobratnst ve všech činnostech, která byla považována za nedbalost a nezájem o práci. Protože jsem šilhala, měla jsem snadno zrakovlou únavu, a tak jsem zavírala oči nebo se zadívala z okna, místo abych sledovala to, co mám - ani se mi nechce vzpomínat na všechna ta obviňování z nezájmu, indolečnce, nepozornosti...Moje písmo bylo přes všechnu snahu příšerné, úprava sešitů hrozná, k tomu chaos ve všech věcech, který jsem nebyla schopná zvládnout, i když jsem se snažila. nechtěla jsem dělat probůlémy, ale přímo jsem je produkovala. Šilhala jsem čím dál tím víc, pořád jsem si musela s něčím pohrávat,třeba s prsty rukou, měla jsem čím dál tím víc tiků. K únavě se přidala úzkost, nevěděla jsem, proč je svět tak enpřátelský. Samozřejmě, k těmto těžkostem se přidaly posměšky spolužáků, vedlo meě to i izolaci, k té přispívalo i něco podobného, o čem je řeč v článku: překotné myšlení, skákání do řeči, breptavost, pozdržení se u určitého tématu. Takže jsem se bála promluvit a když jsem chtěla něco sdělit, začala jsem nezvládnutelně koktat. V prvním ročníku na gymnáziu se moje potíže vystupňovaly, sotva jsem byla schopná chodit do školy. Dostala jsem se na psychiatrii, sjednali to rodiče, hlavně pro mmoje záchvaty zlosti a úzkosti, kdy jsem na všechny křičela, dále pro ulpívavé myšlení, už si se mnou nevěděli rady. prošla jsem psychologickým vyšetřením, i psychiatrickým, poslali mě i na internu a endokrinologii. Na nic se nepřišlo, nlezy jen zcela nespecifické - rodičům sdělili, že mám podváhu, ochablé svalstvo a co se týká psychiky, doslova toto: "není to nemoc, ale mohla by se z toho vyvinout". Rodiče byli poučeni, že mě špatně vychovávali, zanedbali sportování a moji zdravou životosprávu. Dostali doporučení, že musím sportovat, zapojit se do kolektivu, nutit se do aktivit. Zoufale jsem řekla, co mě napadlo: že zkusím psát levou rukou, že mi bude lépe. To bylo označeno za nesmysl. Nedala jsem se a rodiče mě podpořili. Dodnes píšu levou rukou, ale zůstalo ve mně hodně z přeučené levačky. Tomu nasvědčuje i EEG - kdyby se při popisu nevědělo, co mám za sebou, byl by ten záznam záhadný a patologický. Okohybné svaly už byly uvolněné, šilhala jsem nadále, to se spravilo až v doapělosti dvěma operacemi, ovšem jen kosmeticky. Tiky se mi podařilo zvládnut, ovšem ne hned, a ve stresových situacích se objeví. nešikovná jsem tak, že neinformovaného to může provokovat, bývám občas považována za indolentní, línou, nemotivovanou, otrávenou atd. Naštěstí mám svoje stereotypy a postupy, tak jsem se naučila např. i pečovat o miminko. Co nezvládám (a stydím se za to), to je pořádek, pokud se pekelně nesoustředím, mám ve věcech chaos, zvlášť, když mám naspěch nebo jsem ve stresu. Přitom asi nejsem hloupá, vždyť jsem vystudovala medicínu. Snařila jsem se o klinický obor, ale měla jsem problémy - s manuálními úkony a s rychlým rozhodováním, trpěla jsem čím dál tím větší nejistotou. Ačkoliv jsem úspěšně složila dvě atestace, přešla jsem na poloteoretický obor, kde si připadám na svéém místě. Naučila jsem se i diskutovat a publikovat, pořád si ale musím dávat pozor na myšlenkový a slovní trysk, na skákání do řeči a ulpění a dílčím problému. Občas si nejsem jistá sama sebou. Velmi těžko jsem snášela nemoc a smrt svých rodičů, neuměla jsem jim poskytnout tu správnou péči, byla jsem nešikovná, což moje okolí opět komentovalo jako nechuť pečovat, měla jsem potíže i s odběrem krve, ve stresu se mi třásly ruce, mamince jsem uzpůsobila jen bolest a výbuch lítosti, proč jsem tak nedbalá, proč jsem se tohle nebyla schoná ani za 20 let praxe naučit.

Někdy se mi zdá, že jsem se zasekla ve svém dětství a že mi není pomoci.

Pak si uvědomím, že píšu levou rukou, kreslím, zašívám prádlo, žehlím, háčkuji. Přece jen jsem zůstala sama sebou.

Asi jsem výjimečný případ, nevím, proč jsem přeučování snášela tak extrémně zle, ale obecně asi platí: přeučování levků je násilí, zločin a tragédie.

Hanka

Komentář:7 Hana Holečková píše

Ahoj, jsem rovněž přeučený levák a článek, jako by psal o mě. Jen bych k tomu dodala, že dodnes nejsem schopna stíhat rychle psát tak, abych to po sobě sama přečetla. Jo a to s tím roztržitým géniem, nebo debilem, tomu tedy rozumím. Naštěstí moje okolí zná moje přednosti a tak mě bere i s mojí roztržitostí. To jen já si občas připadám jako Piere Richard, akorád on to hraje a já ne. Takže, zvládejte to, jak nejlépe umíte. Zpátky už to bohužel nikdo nemůžeme vrátit.

Komentář:8 Dan píše

Teda, jako chlap a vice-mene pravak bych asi neme diskutovat o socim stroji, ale at' - sici stroj urcite nevymyslel levak. Sikovnejsi (dominantni) ruka preci prirozene navadi latku do patky, druha ruka se venuje podstatne mene narocnemu "organizovani" latky za jehlou.

Levak by tak pravou ruku musel mit dozadu prostrcenou pod ramenem stroje, coz nebude snadne.

Komentář:9 Olda píše

Popsane zazitky me docela desi, ale diky za uprimnost, ktera mi priblizuje problem preucovani, ktery jsem do te doby moc nechapal – byt jsem intuitivne citil, ze je to tragedie. Sam jsem levak, ale mi rodice byli dostatecne vzdelani a navic mou "jinakost" povazovali za vyjimecnost, takze jsem jim zustal a rozvijel jsem se tak ve vsech cinnostech (byt muj spoluzak, ac dite rovnez intelektualne zalozenych rodicu toto stesti nemel a nasledky si nese dodnes). Jsem jen nestastny, ze levorukost zrejme neni dedicna, protoze me deti uz tohle stesti mit nebudou. Vyjimecna predstavivost, vytvarne nadani a intuitivni vyreseni problemu, ktere ucetnicke mozky pravaku nezvladaji jsou jen par benefity:-). Na druhou stranu, popisovane problemy taky znam (preskakovani myslenek, chaos, obsese, skakani do reci, organizace atd.), byt vzdaleneji - ale neni to z vetsi casti tim, ze ac pro nas je slabsi leva hemisfera a z toho vyplyvajici jina struktura mysleni normou, srovnavame se s ucetnickymi pravaky?

Musim ale rict, ze mi neni uplne sympaticke, ze v levacich upevnujete pozici obeti a slabych chudaku, kteri se musi vuci nekomu vymezovat neustalym omilanim toho, ze jsou take hodnotni. Reknete jim, at si uvedomi, co vsechno zvladaji zase lepe, at cerpaji sve sebevedomi z toho. Rodice mi dnes vytykaji ostatnimi prispevateli zminovanou lenost, ledabylost, neporadek, nechut a kdo vi co, ale jsme si stejne dost vzdaleni, takze mi to nevadi tolik. Tehdy mne ale vedli k tomu, abych bral tyhle tezkosti jako vyzvu a bylo to dobre, protoze jsem v rade cinnosti v podstate ambidexterni. Auto ridim normalni, ac bych radeji automat a pouzivam vetsinu nastroju pro pravaky, ale pokud to jde, preferuji levou (psani, strihani, drbani...). Z pohledu vyvojove psychologie je taky dobre druhou hemisferu trochu vic drazdit. Aspon mame mozky symetrictejsi, protoze v technokraticke civilizaci se bez leve hemisfery neobejdete. Vsichni levaci, ktere znam, jsou mnohem vsestrannejsi nez prumerny pravak stejneho nadani a puvodu. Trochu paradoxne ac levak (v kontrastu s obvykle prisuzovanymi atributy), zabyval jsem se matematikou a dnes pracuji v IT, takze to neni zadna neprekonatelna predestinace.

Svou levorukost povazuji za nejvetsi dar, ktereho se mi v zivote dostalo a preju vsem, aby to mohli vnimat stejne.

Komentář:10 Radka píše

Zapomněla jsi uvést zdroj textu-zrovna včera jsem tu knížku dočetla a nebylo by fér ji nedoporučit: Hermann-Josef Zoche. Vidím svět i z druhé strany.

Jo a je dost divný, když to takhle převádíš na sebe.....

Komentář:11 Naďa píše

Jsem přeučený levák. Po přečtení článku mám pocit, že to je celé o mě. Ze zážitků z 1. třídy mám dodnes noční můry, mám stálé problémy s pravo-levou orintací (popsané zážitky z autoškoly jsou mi důvěrně známé). Mám stejné problémy týkající se vyjadřování - na ústa bych potřebovala nainstalovat brzdu - když něco říkám, musím to zpravidla opakovat, protože kvůli rychlosti mé mluvy mi lidé často špatně rozumí (musím se na to hodně soustředit). Samozřejmé je přeskakování myšlenek (chaos) - v hlavě mám plno různých věcí, které bych chtěla říct, ale nedokážu se vyjádřit, taky se musím moc ovládat abych neskákala do řeči (a stejně mi to moc nejde). O roztržitosti ani nemluvím. A faktem je, že si kvůli tomu všemu občas připadám jako debil... S tím vším souvisí můj stálý pocit méněcennosti, problém s organizováním práce .... Nevím, jestli všechny tyto problémy jsou způsobeny přeučením, ale po přečtení článku a komentářů je pro mě uklidňující, že nejsem s takovými problémy sama.

Komentář:12 Gérard píše

Ahoj, Je mi 12 jsem levák který nenávidí leváky Evil . Děcka se mi ve škole smějou že jsem debil protože jsem levák Rolleyes . mohli byste mi prosím pomoct ? můj e-mail je: hawinks@seznam.cz tak mi prosím pište jak se mám toho zbavit. PS: jmenuji se Gérard.

Komentář:13 Martin píše

Jo s článkem se plně stotožňuji Sad

Komentář:14 Martin píše

Musím souhlasit s ostatními přeučenými leváky. Přesně tyhle problémy, až na to, že levou a pravou stranu si nepletu ,mám taky. Je mi 21 let a začínám se učit psát zase levou. Když jí píšu, tak je to přesně jak už tady někdo psal, pocit uvolnění. Zmizí ze mě napětí. Akorát teda nevim, jesli když v tom budu pokračovat, tak jestli mě to ještě víc neuškodí.

Komentář:15 Paja píše

Ahoj

mam stejne problemy. Ze bych mohla byt preuceny levak me napadlo az v dospelosti, kdyz jsem zpozorovala, ze nejake veci, delam na opacnou stranu nez pravaci. S psanim jsem problemy jako dite nemela, ale s nastupem do skoly se (a tedy i s pocatkem hlavni orientace na pravou stranu) zacaly problemy s reci (rychlost, nesrozumitelnost). Ted je mi 23 let a myslim, ze az ted se rec zacina malinko zlepsovat. Velky problem mi dela take vyjadrovani at uz pismemne nebo jeste horsi slovne. Roztrzitost, nesoustredenost, netrpelivost... to jsem cela ja...Krome problemu s tim, kde je pravo a kde je levo, jeste vychod a zapad :-) A dalsi a dalsi symptomy, tykajici se me osoby :-) Byla bych rada kdybych nekoho podobneho poznala osobne, pac si pripadam taky jako takovy polovicaty debil :-)))) Nevim jestli se s tim vsim da jeste neco delat, aby se to zlepsilo...Zkouset psat levou, nevim jestli je dobry napad a neudelalo by to jeste dalsi paseku :-)

Komentář:16 Miri píše

Velice děkuji za tolik výstižný článek. Když jsem jej četla, měla jsem pocit, jako bych to psala já o sobě. Jsem přeučovaná levačka, ale vím to krátce. Píšu pravou, sms-ky jedině levou. Spoustu věcí dělám levou, jen pár pravou. Ale uvědomuji si, že jsem prostě levák. Strany si nepletu, ale jinak souhlasím naprosto se vším, co jste napsala. Nikdy nezapomenu na paní učitelku, která při hodině pracovního vyučování mohutně a před celou třídou (měli jsme háčkovat) zakřičela, že takové nemehlo ještě neviděla. Při hodinách tělocviku jsem nevěděla, kterou nohou se odrazit při skoku a vždycky jsem se jevila dost neohrabaně. V psaném projevu jsem nikdy problém neměla, naopak - vždycky jsem jej upřednostňovala, abych zamaskovala všechny vámi popsané trampoty s mluveným projevem. Vím, co chci říct, ale neznám slova, do řeči skáču pravidelně (protože jedině tak mohu posluchači sdělit, co mám na srdci. Kdybych mu do řeči neskočila, stejně bych už přes své sousředění na svou myšlenku nepobrala z jeho slov ani jedno). Mám problém s logickým myšlením a abstraktní představivostí. Všechno musím mít napsané, z hlavy nic nespočítám. A jsem neuvěřitelně nepraktická a nepořádná, nespolečenská, toužím po pochavle a uznání téměř pořád. Je toho tolik...ale vše zde již bylo zmíněno, nic dalšího mě nenapadá. Jen stále přemýšlím nad tím, jak dobře bych se měla, kdyby mě zanechali svému osudu.

Komentář:17 jitka píše

S největší pravděpodobností jsem přeučená levačka. Mám díky tomu spoustu omezení. Pokud někdo znáte literaturu, která popisuje a nabízí řešení těchto problémů, napište. Můj email: jitka2001@post.cz