Světem našich malých dětí může otřást i zdánlivá maličkost. Kamarádka ze školky měla špatnou náladu a nebavila se se mnou. Nebo se mi ztratil oblíbený králíček na spaní. Nebo babička slíbila nový obleček pro panenku a zapomněla na to.
Stačí chvilka a slzičky se kutálejí jako hrachy. Ne vždy je dobré přispěchat s útěchou ve formě sladkosti nebo oblíbené pohádky. Podle zkušeností dává našim ratolestem takové to "první opravdové smutnění"  možnost dozrát. Naučí se tím, jak zvládat ty skutečné krize v životě.
Rodiče by měli plnit roli, ostatně jako ve všem, průvodce. Co je podstatné – nelze dětem odstraňovat všechny překážky z cesty. Pokud se stane, že je vaše dítě opravdu nešťastné, vezměte to vážně. Nezveličujte to jejich malé neštěstí a ani se nesnažte dítě od jeho smutku nějak rychle odreagovat. Dejte mu najevo, že ve svém smutku není samo. Že se na vás může kdykoliv obrátit a vy s ním budete sdílet všechny jeho pocity. Podobně bychom měli postupovat i u takových banalit jako jsou různá zranění a bolístky fyzického rázu. Většinou stačí „opravdové“ pofoukání a k tomu ten pocit, že tu máma s tátou prostě jsou......... a je po bolesti.
Více zasáhnout musíte ve chvíli, kdy vidíte, že si dítě se svým smutněním samo neporadí. Například když se odstěhuje nejlepší kamarád. Většinou mají v tu chvíli děti pocit, že už se nemůžou radovat tak jako dříve, hrát si s hračkami se stejnou radostí jako dříve nebo dokonce se kamarádit s někým jiným. Ukažte dětem, že tomu tak není. Že svému kamarádovi budou věrní i tehdy, když se budou radovat ze svých hraček, i když si budou hrát s jiným kamarádem.
Pro celkový vývoj dítěte je důležité, aby své emoce (ať už radost nebo bolest a lítost) dokázalo prožívat. Jinak to může vést až problémům s projevováním citů a různým psychickým poruchám, které přetrvají do dospělého věku.
Sama mám dvě dcery, které díky tomu, že své první  roky života prožily v občasné citové izolaci, neumí a asi už nikdy nebudou umět projevovat city naplno. Snažíme se tu černou díru zaplnit, ale daří se to opravdu jen krůček po krůčku a nejsem si jistá, zda se nám někdy podaří, aby dcery byly schopné plnohodnotného citového života.
Nezapomínejte, že ten, kdo nepoznal a neprožil dostatečně kvalitně svůj smutek, si radosti a štěstí neumí vážit a naplno je nedokáže prožít.

A jak to máte doma Vy?