Vychovávat dítě znamená především respektovat jeho dětskou osobnost se všemi jejími zvláštnostmi. Výchova je hlavně záležitostí srdce a vyžaduje mnoho trpělivosti – o tom se přesvědčil už nejeden z nás.
Pokud máte doma novorozence, batole či menší dítě do pěti let, odložte jakékoliv vědomé snahy o to zjišťovat, zda je pravák či levák. V tomto věku je důležité dát dítěti prostor – v jakémkoliv měřítku. Potřebují čas, potřebují volnost pro svoje pokusy, potřebují pochvalu a ocenění, potřebují rodiče, kteří jim dají hranice – bezpečí, když se ztrácejí v možnostech okolního světa.
Stále ještě existuje mnoho lidí, kteří si neuvědomují odlišné potřeby a přednosti leváků a jsou mezi rodiči, učiteli, trenéry a dokonce mezi terapeuty, kteří jsou frustrovaní nebo vystrašení, protože nechápou, proč má dítě v té či oné oblasti problémy. A přestože jsou již k dispozici kvalitní zahraniční materiály o této problematice, je i dnes ještě mnoho takových, kteří jsou neinformovaní.
Jsem levačka.... Díky tomu se řadím k oné menšině, na níž začíná brát pravoruce orientovaný zbytek lidstva ohled teprve v posledních letech. Proto jsem také levačka přeučená, což je však u mnoha leváků určitých generací běžné. Dříve bych si dovolila tvrdit, že téměř všechno kromě psaní a pár maličkostí dělám levou rukou. Mnohem výstižnější by bylo říci – naučila jsem se poradit si ve světě praváků.
První rok ve škole může být pro dítě vážnou zkouškou – a to i bez problémů, které s sebou leváctví někdy přináší. V této době se horizonty dítěte rozšiřují a začínají se vyvíjet nová témata sociálních dovedností. Mohlo by to být poprvé, co se vaše dítě ocitá na dlouhou dobu v péči někoho jiného, mimo dosah vaší uklidňující přítomnosti. Pokud se vašemu dítěti líbilo v mateřské škole, je to přinejmenším dobrý začátek. Také první školní rok je důležitý.
Rozvoj tzv. hrubé a jemné motoriky, to znamená hrubých a jemných pohybů, jejich koordinace, celkové pohyblivosti, obratnosti je jedním z nejdůležitějších předpokladů pro zvládnutí schopnosti psaní. Určitá neobratnost neovlivňuje pouze psaní, ale působí i na výkony ve výtvarné výchově, pracovním vyučování, tělesnou výchovu, úpravu sešitů a ovlivňuje geometrii.
K přetěžování dětí dochází nakládáním různých zbytečností do aktovky, které jen přidávají další nebezpečná kila. Například penál nadměrných rozměrů by měl zůstat doma, pro školáka je to totiž věc, kterou může klidně postrádat. Penál by měl být co nejmenší a nejlehčí. Rodiče se na první schůzce, která se koná ještě před začátkem školního roku, dozvědí, co školák potřebuje. Opravdu toho není tolik...
Leváctví se dnes nevyskytuje v populaci ani méně či více než před sto, tisíci nebo desetitisíci lety. Být levák je totiž úplně normální jev. Nevěříme-li tedy na zázraky, můžeme z toho vyvodit jediný závěr: obraz, který si lidé dělají o levácích, je mnohem více určován představami o levé a pravé straně, které máme ve svém myšlení hluboce zakořeněny, než vlastní skutečností. Faktem je, že existují leváci i praváci a vzájemně se od sebe odlišují.
Pozorně si prohlédněte svoje ruce. Všimněte si, jak jsou dokonalé – svým tvarem i funkcí. Mírný pohyb je svědkem jejich elegance. Stačí, když uchopíte tužku, a můžeme vnímat, jak se podřizují určitému řádu. Začneme-li psát, pak ruka jemně a obratně klouže po papíru. Od písmenka k písmenku, až k tečce.
Práce s mandalami má u dětí rychlejší účinek než u dospělých. Dítě, které má například potíže soustředit se na domácí úkoly nebo na úkoly vyžadující zvýšenou pozornost, by si mělo nejdříve vymalovat mandalu. Potom vzroste jeho vnímavost a učí se výrazně snadněji, aniž by plýtvalo energií na sebedisciplínu. Roztěkané a neposedné děti se uklidní, naproti tomu děti, které působí spíše pasivně, se stávají aktivnějšími.
Ke kompenzaci obou polovin mozku dochází podle psychologických poznatků především v tzv. stavech útlumu. Když člověk tzv. "na nic nemyslí". Jako například při delší jízdě vlakem, kdy nepůsobí jinak aktivní polovina mozku na tu potlačovanou jako blok. Díky tomu mívají praváci v takových situacích tvůrčí myšlenky a leváci oproti tomu začínají uspořádávat a systematizovat.
Je jasné, že někteří lidé vykazují takovou "stoprocentní" levorukost, že o ní nelze pochybovat a speciální test je v jejich případě zbytečný. Jsou to tací, kteří již od ranného dětství vykonávali všechny důležité činnosti levou rukou. Vedle nich se však můžeme setkat i s leváky, kteří byli víceméně donuceni, aby používali ruku pravou. A nebo naopak. Ve vzácných případech se to může stát i pravákovi.
Levákům bývají přisuzovány určité charakterové vlastnosti, které je zřetelně odlišují od praváků. U leváků je dominatní pravá polovina mozku a u praváků levá. Proto lze tímto způsobem zjistit jejich rozdílné režimy.
Co se vám odehrává v hlavě? Jak reagujete? Jak to vypadá s vaší citlivostí?
Jakou hemisféru máte vlastně dominantní?
Být levák znamená vnímat celý svět jinak a potýkat se s řadou situací, které pravákům přijdou banální. Nejprve jsem nad Helou kroutila hlavou, jak je nešikovná. Leváctví přece není žádný problém, jen se všechno dělá naopak! Pak jsem na doporučení psycholožky Hele koupila potřeby uzpůsobené levákům. Napadlo mě vyzkoušet si to...
Vypořádejte se se společensky nápadným fenoménem "jinakosti" a zapojte do tohoto snažení své blízké. Pokuste se zůstat uvolnění a pokud se Vám zase jednou zhroutí svět, pak si klidně řekněte - nikdo není dokonalý. Nikdo není bez chyb či nedostatků a je jedno v jaké sféře se s nimi potýká. Potýkáme se všichni.
Jsme kolikrát samolibí ve svých činech, pyšnící se postem dospěláka, který už "ví". Nesmyslně dobýváme svět, který je venku a v podstatě jsme mimo něj, odděleni tlustou stěnou -nevědomi vlastních činů.
Opravdu víte co děláte?
Nic nás nenaučí tolik jako vlastní zkušenost. Schopni změny jsme většinou až tehdy, kdy "doopravdy" a na vlastní kůži zakusíme, o čem ti druzí - již zkušení - vlastně hovoří.....
Skutečně vás pochopí jen ten, kdo "zažil".
Jistě se vám to už někdy stalo: náhle vám docvakne, že tančíte podle toho, jak kdosi píská, i když to vypadá, že píšťalku v ruce držíte vy. A jistě se vám někdy stalo i tohle: dosáhli jste svého, aniž by si někdo všiml, že něčeho dosahujete.
Lezu po čtyřech a hledám kolečko z umělé hmoty, které upadlo z autíčka mé starší pětileté dcery. Už jsem se dívala všude a teď začínám znovu od začátku. Je to hračka za pár korun, ale Ráďa brečí. Má to autíčko moc ráda. Dívám se do všech koutů: za gauč, pod nábytek....
Světem našich malých dětí může otřást i zdánlivá maličkost. Kamarádka ze školky měla špatnou náladu a nebavila se se mnou. Nebo se mi ztratil oblíbený králíček na spaní. Nebo babička slíbila nový obleček pro panenku a zapomněla na to.
Stačí chvilka a slzičky se kutálejí jako hrachy. Ne vždy je dobré přispěchat s útěchou....
Poslední dobou stále víc vnímám, a tím pádem si i víc všímám, rozdílností mužů. Nemyslím tím ty „normální“, které jsou patrné na první pohled. To skryté v nich. Tu „jemnou, krásnou“ pointu, která mě na nich vždy upoutá. Bohužel tento potenciál, ve který vždy doufám, že se jednoho krásného dne vyplaví do reality, zůstává stále skryt. A já nechápu proč.
Předpokládejme, že jste otcem nebo jím plánujete být. Máte v sobě lásku a máte i dobré úmysly. Přesto je možné, že začínáte ve virtuálním vzduchoprázdnu – mnohé, co by jste rád do výchovy vložil, jste sám nikdy nezažil. Nikdo do vás neinstaloval potřebný software. Ouvej, co teď?
Pro rodiče nejen leváků.
